Alchemie, tato velikolepá záhada vědecká, kteráž po dlouhou řadu století zaměstnávala nejpřednější duchy všech národů a honosí se mnohým úspěchem nepomíjitelným, ubírala se jako některé vlasatice drahou neznámou, jež zapadla náhle před Sluncem Lavoisierovým na vždy-li, nesnadno a neradno právě nyní rozsuzovati, kde překvapující výzkumy Lockyerovy již již přibližovaly se k možnosti rozřešení jejího. Nauka tato na světové pouti své zavítala též do vlasti naší, kteráž osvojovala si povždy výboje ducha lidského co nejrychleji a zůčastnila se vynikajícím spůsobem všech výprav jeho, Šťastných i nešťastných. V Cechách právě nový Trismegistos, císař Rudolf II., spůsobil pravý zlatý věk alchemie a zasvěcenci této nauky tajemné putovali tehdáž ku zlaté Praze jako druhdy křižáci k Jerusalému. Domnívám se tudíž, žeť jaksi vědeckou povinností naší, abychom vylíčili tuto část dějin vědy naší pokud možno zevrubně. Z obecných dějin alchemie přiberu do své rozpravy ovšem jen tolik, kolik za porozumění nutné třeba.

 

Původ alchemie tratí se v mlhách starobylosti a sluší jej tuším hledati ve starém Egyptě). Alchemisté tvrdí o králi HERMOVI TRISMEGISTOVI, kterýž asi jest totožný s bohem Thothem (dle mínění některých opět s Mojžíšem), že zaznamenal veškerá tajemství vědy své na desku smaragdovou, jež uložena do hrobu jeho. Ku pověstnému nápisu tomuto nesly se snahy alchemistů ještě v minulém století, pročež uvádím znění jeho dle Burghartar)

 

„PATER EIUS EST SOL, MATER EIUS EST LUNA. PORTAVIT ILLUD VENTUS IN VENTRE SUO. NUTRIX EIUS TERRA EST. PATER OMNIS TELESMI TOTIUS MUNDI EST HIC. VLS EIUS INTEGRA EST, SI VERSA FUERIT IN TERRAM. SEPARABIS TERRAM AB IGNE, SUBTILE ASPISSO, SUAVITER CUM MAGNO 1NGENIO. ASCENDIT A TERRA IN COELUM ITERUMQUE DESCENDIT IN TERRAM, ET RECIPIT VIM SUPERIORŮM ET INFERIORUM. SLC HABEBIS GLORIAM TOTIUS MUNDI. IDEO FUGIET ATE OMNIS OBSCURITAS. HIC ESTTOTIUS FORTITUDINIS FORTITUDO FORTIS, QUIA VINCETOMNEM REM SUBTILEM, OMNEMQUE SOLIDÁM PENETRABIT.“

Což překládají alchemisté následovně:

„OTEC JEHO JEST SOL, MATKA JEHO JEST LUNA. VÍTR NOSIL JEJ V LŮNĚ SVÉM: KOJNOU JEHO JEST ZEMĚ. TOŤ JEST OTEC VŠEHO DOKONALÉHO V CELÉM SVĚTĚ. SÍLA JEHO JEST CELA, KDYŽ BYLA OBRÁCENA V ZEMI. ODDĚL ZEMI OD OHNĚ, SUBTILNOST OD HUSTOTY, MÍRNĚ DŮMYSLEM VELIKÝM. VYSTUPUJE ZE ZEMĚ DO NEBES A ODTUD SESTUPUJE ZAS NA ZEMI,

 

A PŘIJÍMÁ SÍLY VĚCÍ HOŘEJŠÍCH I DOLEJŠÍCH. TAKTO NABUDEŠ SLÁVY VEŠKERÉHO SVĚTA. TUDIŽ ODSTOUPÍ OD TEBE VŠELIKÁ TEMNOST. TUTO JEST VEŠKERÉ SÍLY CHRABROST MOHÚTNÁ, JEŽ PŘEKONAVÁ VŠELIKOU VĚC SUBTILNOU A PRONIKÁ VŠELIKOU PEVNOST.“

 

Sami alchemisté netají se s tím, že nápisu tomu lze velice nesnadno porozuměti, pročež také přičiňovali k němu výklady nejrůznější. Dle slov Jiřího Agricoly deska „jest sama tak temna, že čtou ji třebas tisícové, aniž, by porozuměl jí jediný“, W. Chr. Kriegsmannus tvrdí, že jedná o kameně zlatotvorném a stříbrotvorném, jakž prý kladou nejpřednější chemikové, ježto zas Burghart spatřuje v tom navedení ku přípravě mízy nebo soli z rosy a jinovatky, kteráž by hodila se ku přeměňování čili transmutaci kovů. Alchemisté připisují též jiné spisy Hermovi, avšak platí tu, co vyznává Daniel Sennertus: „Jest totiž u chemikův obyčejem, že vydávají své knihy jménem velikých mužů, nebo jsou-li autoři neznámí, nazývají je jménem slavných učenců, aby jim opatřili povést skvélou.“ Po Hermovi dostalo se umění alchemistickému jména umění božského, hermetického, egyptského, držitelé umění tajemného pak zváni jsou později adepty (adeptus = který dosáhl) nebo filosofy. Prvé, nejasné sledy alchemie vyskytují se v Egyptě, ale teprv u Alexandrinských Řeků v prvých stoletích našeho letopočtu, snad jakožto dědictví tajemných nauk kněží staroegyptských. Když pak Arabové dobyli Egypta, nastoupili chutě dědictví toto a jali se je horlivě rozmnožovati. Slavný DŽAFAR či GEBER, jejž Liebig nazývá vhodně Pliniem VIII. století, vládne již podivuhodným bohatstvím zkušeností chemických. Nevěřil v dělání zlata, ale nepopíral myšlenek učenců alexandrinských o proměňování kovů, ano nauku svou, že skládají se kovy ze tří prvku (merkuria či rtuti, síry a soli) položil základ vědecké met hody, kterouž dopracovala se pak alchemie důvěry obecné. Džafar praví: „Jsouť prostředky ku zplozování a proměňování kovů a sice skládají se ze tré medicín. Medicíny řádu prvého jsou suroviny přírodou poskytnuté (rudy). Medicíny řádu druhého jsou suroviny chemickými ději vyčisténé. Dalším zušlechtěním a ustálením vzniká medicína řádu třetího a toť veliké magisterium, tinktura červená, veliký elixír, kámen mudrců“.

 

Ve všech kovech, tak domnívali se, jest obsažena podstata udělující jim povahu kovovou totiž merkurius filosofický; obohatí-li se sprostý kov podstatou tou, stane se zušlechtění jeho. Dobude-li se z některé hmoty nebo kovu podstaty kovové, rozmnoží-li se její síla čistěním a připraví-li se takto výstřelek kovovitosti, jest to kámen, jenž dán na kovy nedospělé přeměňuje je v ušlechtilé, jenž, jak věřilo se později, na vrcholí dokonalosti své léčí všecky nemoci, omlazuje tělo a prodlužuje život. Ku přípravě kamene toho bylo přede vším třeba prvé suroviny, země Adamovy či panenské, kteráž jest sice všude rozšířena, ale nalézá se toliko za některých podmínek, jediné zasvěcenci známých. Aby se vypátrala, zkoumali a míchali alchemisté všecky známé hmoty ústrojné i nerostné spůsobem nejrozdílnějším a nejrozmanitějším, vynalézali přístroje i pochody a nasbírali náramné množství zkušeností a vědomostí, stavivo to pozdější skvělé budovy vědecké. Ze suroviny té připravuje filosof merkuria filosofického, jejž sluší rozeznávati od obecné rtuti) a tím pak zplozují se kovy. Pověstný alchemista PHILALETHA, o němž dí Stahl, že jest nanejvýš upřímný a že nemálo porušil nesmírné přísnosti mlčení filosofického, popisuje tyto práce, nazvané rotationes, následovně: „Merkurius oduševní čili zanimuje se a zlato preparuje se dostatečné subtilisováním. Obé pak míchá se a vaří vespolek či konfermentuje se, čími subtilisované zlato rozreďuje se dále připraveným merkuriem a přivádí se k veliké subtilnosti a dokonalé těkavosti a vmísí se do hmoty merkuria, proti tomu však promění podobu částeček merkuria a přemění je na roveň sobe, pročež obrátí se jeho aggregatum pro změněnou povahu dřívějšího spojení nejmenších částeček z kapaliny ve věc suchou a pevnou, z těkavé ve stálou a vznikne z merkuria zlato subtilné. Když to tak připraveno a jednou subtilisováno, sloveť zlatem filosofickým a jest dokonána operace či rotace prvá. K tomuto zlatu filosofickému přičiňuje se opětný podíl dřívějšího merkuria a digeruje se znova, ale mnohem levnějším ohněm, což také mnohem dříve dokonáno. Pak to jest tinktura řádu prvého či medicina řádu druhého a operace slově rotací druhou. Zlato filosofické připravené prvou operací slove medicínou řádu prvého, ale není ještě pravou tinkturou, neboť netinguje ničeho. Někteří dostihli šťastně a nevěděli dále, poněvadž pak neviděli účinku barvitého, rozzlobili se na dílo a zameškali pokračování jeho, viníce umění z nepravosti. Konečně po třetí opakuje se táž operace s čerstvým merkuriem, čímž nastává rotace třetí a vzniká tinktura, jejíž část jediná tinguje 100 částí kovu jiného ve zlato) O trvání práce dí týž autor: „Obecným zlatem i bez něho doděláš se téhož výsledku, ale beze zlata obecného za 7 měsíců a se zlatem za půl druhého roku, bude pak onen elixír moci tisícinásobné, ježto druhý ze zlata sotva moci stonásobné.“ Tak zní tedy „upřímný a hodnověrný“ popis tajemného díla. O jiných temných a záhadných zprávách alchemistických spisovatelů dí Stáhl, že pisatelé neznali věci a naškrábali své pomatené smýšlenky, nebo že nejdůležitější výroky zkomolili či zřejmě opáčili, aby nezobecněla věc, jež by u zlých lidí mohla mnoho škody spůsobiti. Takovou starostlivostí vyznačovali se prý právě ti skribenti nejvíc, kteříž věděli o věci nejméně. I rouchem románu odívalo se filosofické dílo nezřídka z příčin podobných a Burghart uvádí za takovéto jinotajné romány: Historia Aethiopiae Heliodori, Historii o Fortunatovi a o Siegfriedovi. Konečně vplétalo se do spisů takových i názvosloví a obrazy nábožensko-mystické a tím dovršen zmatek nyní téměř již nevysvětlitelný. Však myslím, že mohu na těchto ukázkách z obecné alchemie přestati.

 

Arabové zanesli umění božské do Španělska a vypěstovali je tu na svých vysokých školách v Kordově, Seville a Toledě, odkud dostalo se na křesťanské university v Salamance, Paříži, Padově, Bononii atd. Avšak teprv ve XIII. věku počalo se šířiti a nabývalo netušené mohutnosti, spouštějíc se vždy víc a víc vědecké podstaty prací a obracejíc se vždy víc a víc v blud a klam.

Čechové studovali tehdáž na universitách německých, francouzských a italských, kdež ovšem seznali též alchemii, kteréž povšimli sobě tím spíše, poněvadž dobývání drahých kovů již ve věku XII. a XIII. domohlo se veliké důležitosti ve vlasti naší. Za Jana Lucemburského rozmnožili se styky Čechů s Němci a zvláště s Francouzi měrou největší, přicházeli k nám cizí učenci, státníci i též — dobrodruzi, čehož stopy jeví se zřejmě i v jazyku našem. Když pak báječné bohatství žil zlatých v Jílovém a žil stříbrných na Horách Kutných, v Jihlavi a jinde jalo se ochabovati, potkávali se toulaví adeptové, honosící se znalostí prostředků ku přeměňování kovňův obecných ve stříbro a zlato, s velikou důvěrou, a provozovali lákavé své řemeslo tím směleji, čím živější byla ještě památka pokladů zmizelých.

Adeptové tito, nejvíce vlaští, objevovali se již za Karla IV. v Čechách a probírali se v pokladech našich hor, o čemž zachovány Četné pověsti. Nicméně nejsme s to, abychom věci té určitěji dolíčili, neboť umění božské bylo tehdáž již stíháno nejpřísnějšími zákazy) a zakrývalo se tutíž rouškou tajemství. Poprvé naráží na alchemii jakožto věc známou pan SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC ve své Nové radě dokončené roku 1394. V básni té „radí opice královici: Oddaj svú vóli i chtěnie na všelikaké uměnie, čáry i zlato dělati,“ a praví dál: „Pokus sě o vše řemes¬la, netbaj na to, něť sě zkazí: toť já tobě, králi, razi, neroď nic tbáti na to, ač všichni mají za to, že ty k tomu nerozumieš, měj ty za to, že vše umieš.“ Pokud slova ta hledí i ke zlatodějství, vynášejí o něm zajisté úsudek nehrubě lichotivý.

 

Avšak seč byl takovýto hlas střízlivý proti omamujícím zprávám o báječných výsledcích RAIMUNDA LULLA, kterýž prý zhotovil anglickému králi Edwardu III. zlata za šest milionů rosenoblů, aby mohl válčiti s nevěřícími; MIKULÁŠE FLAMELLA, kterýž zbohatl prý alchemii tou měrou, že založil a bohatě nadal 7 kostelů a 14 nemocnic (na čvrtém oblouku hřbitova neviňátek v Paříži dal do kamene vytesati hieroglyfické znaky, jež jsou vysvětleny v rukopise dosud zachovaném), JERONYMA CRINOTA a jiných pověstných adeptů. Proto máme na počátku věku XV. již zevrubnější a hojnější zprávy o alchemistech. Zejména připomíná se mnich JAN TĚŠÍNSKÝ (Johannus Ticinensis), kterýž dle Wurzbacha žil as na počátku věku XV. Sepsal didaktickou báseň Processus de Lapide philosophorum ve 423 rýmovaných verších latinských (rukopis má letopočet 1412) a dílo prosaické Aenigma de Lapide. Německý překlad obou spisů vydán v Hamburce 1670 (se spisy Antonia de Abbatia a Ed. Kelleye). Rukopis pozdějšího překladu nachází se v českém muzeu a jest zajímavým tím, že se v něm uvozují všickni spisovateli souvěcí alchemisté.)

Jiný český alchemista té doby byl JAN Z LÁZU, jemuž v Itálii přezděli LASNIONORO.7) Ze zápisek jeho dovídáme se, že BARBORA CELSKÁ, kteráž po smrti chotě svého, císaře a krále Zigmunda, žila 1437 — 51 ve svých věnných městech Hradci Králové a Mělníce, měla velikou zběhlost v praktikách alchemistických a dopouštěla se jimi přímo podvodů. Vypravujeť o korunované alchemistce toto: „Dověděv se, že choť zvěčnělého krále Zigmunda zná se v naukách přírodních, dal jsem se k ní uvésti a vyptával jsem se na rozličné věci umění našeho. Odpovídala mi po žensku zchytrale. Po té vzala před očima mýma rtuť, arsenik a jinou věc, kterouž sama toliko znala. Z toho učinila prášek, jímž bělela měď. Tato byla na kameně průbéřském jako stříbro, ale nemohla se kovati.) Tím podvedla mnoho lidí. Po té zas posypala rozpálenou

 

měď práškem, kterýž vnikl do ní a dal jí podobu stříbra samočistého. Ale když se roztápěla, byla zase mědí jako prvé. Podobných podvodných praktik ukázala mi více. Jindy zas míchala Crosus martis (kysličník železilý = C. m. astringens), měď, vápno a j. prášky vespolek a cementovala s tím rovné podíly zlata a stříbra. Kov měl pak ovšem vně i vnitř vid zlata, ale když se roztopil, pozbyl zase barvy zlaté. Směsí tou ošidila mnoho kupců. Vida při ní samou lež a šalbu, neváhal jsem ji z toho pokárati. Tím rozezlila se na mne a chtěla mne do vězení uvrhnouti, ale pomocí Boží vyvázl jsem ještě bez úhony.“ Líčení Lázovo srovnává se ovšem dobře se známou povahou této pověstné ženy.

Zajímavou, ač pohříchu nedostatečnou zprávu o alchemii v Čechách poskytuje nám památná kniha Nového města Pražského, založená roku 1440, do níž jest vloženo několik listin o domě Opavském, jenž nazýval se později vůbec domem doktora Fausta (nynější to Ústav hluchoněmých na rohu proti klášteru Emauzskému). Dům tento, o němž kolují mnohé pověsti strašidelné, náležel ve věku XIV. a XV. knížatům Opavským, kteří v něm za Karla IV. a Václava IV. bydlívali alespoň časem. V bouřích husitských byl velice zbořen, zkažen i opuštěn, pročež žádal kníže VÁCLAV, pán Opavský a Hlubčický, novoměstského písaře Prokopa, aby se do tohoto domu vstěhoval a jej opravoval na náklad páně. Prokop učinil tak a držel dům Opavský 1447 — 1476 (zrovna za živobytí německého doktora Fausta). Že by Prokop sám byl se alchemií zabýval, nelze se nadíti, neboť jest povědomo, že spůsobil si jmění cestou střízlivější, než děláním zlata, avšak možno, že kníže Václav v tomto domě provozoval zkoušky alchemické a že odtud dostalo se domu později jméno černokněžníka Fausta. Kníže ten zabýval se skutečně alchemií, což vysvítá zřejmě z dopisu jeho ku Prokopovi (Datum Grecz či Hradec v Opavsku post Jacobi feria quinta 1444). Píše tolik kníže: „Prosíme tebe, aby sě ptal po tovaryši dospělém v alchemii, zdaby nám kterého mohl doptati sě, a jej nám sem poslati a vypraviti;

 

a cožby koli jemu dal na výpravu, to nám piš, chcemeť tobě to zase pěkně navrátiti.“ Dopátral-li se Prokop alchemisty žádaného, není nikde poznamenáno a podobně nenacházíme dalších zpráv o alchemických pracech knížete Václava.

V alchemii liboval sobě ještě jiný vynikající velmož český ve věku XV., HYNEK kníže MINSTRBERSKÝ, nejmladší syn krále Jiříka Poděbradského. Bylť muž nevšední vzdělanosti a učenosti a složil též několik spisů českých. Maje sídlo své na Poděbradech býval častěji na Horách Kutných, středišti tehdejší české metallurgie, kamž i v pozdějších časích uchylovávali se potulní alchemisté. Kníže liboval si tak velice na Horách Kutných, že as roku 1480 zakoupil dům Knajslíkovský na panském náměstí a dal si ve věži na zadní straně domu zaříditi laboratorium přeskvostné. Dům odtud zvaný Minstrberský či knížecí byl v minulém století téměř úplně přestaven, ale věž zůstala ušetřena a tak zachovala se nám bez porušení alchemistická dílna z věku XV., starobylá památka to ve svém spůsobu jediná. Laboratorium nachází se v druhém patře věže. Půdorys jest pravidelný čtverec měřící 3.80 metru ve světlosti a přiléhá jedinou stranou k domu; výška až k závěrníku klenby obnáší 5.69 m. Světlo vniká třemi okny prutovím článkovanými, stěny jsou hladké beze vší ozdoby, ale tím skvostnější jest strop, pravý to klenot středověké ornamentiky české, jemuž není rovně v celé zemi. Báňovité klenutí jest z pískovce velmi drobnozrného sestrojeno a ozdobeno bohatými ornamenty, barvami a zlatem. V každém rohu vyrůstají z konsolek dvě žebra, kteráž tvoří v dolní části klenby 8 polokruhů vzájemně se protínajících. Z průsečných bodů jejich vyvinuje se vezpod 8 plamenů, výše pak 8 srdčitých tvarů, k nimž připojuje se hvězda osmirohá, mající ve středu svém závěrník se znakem knížat Minstrberských. Závěrník jest otočen bohatým věncem lupenových ornamentů, z, něhož vystřelují do každého pole hvězdy tři paprsky, což má snad též význam alchemistický. Ostatní pole klenby jsou vyplněna vesměs lupením. Celé klenutí jest v původních tvarech a barvách výborně zachováno. Někdejší účel komnaty poznává se zcela zřetelně. Na jedné stěně jest malé ohniště s úzkým komínkem ku pokusům ohněm, na druhé straně

 

nachází se výtok a žlábek pro kapaliny. Do žeber klenutí jsou zapuštěny čtyři háky organicky spojené s ornamentikou, na nichž bývaly zavěšeny přístroje o tlustých šňůrách hedvábných. V této místnosti, svědčící o nádheře v pravdě knížecí, oddával se vznešený adept alchemii, ale nelze říci, s jakým výsledkem. Byv dlouho neduživ a časnou smrtí zachvácen, nemohl tu as mnoho pracovati.

O jiných alchemistech doby této nemáme sice zpráv, ale četné rukopisy alchemické jsou nám důkazem, jak velice byla tehdáž rozšířena alchemie v Čechách. Nejstarší ze spisů těchto jest rukopis z r. 1475 o 116 stránkách na pergamenu, v tlustých mosazí okovaných deskách dubových svázaný, jehož nadpis zní: „Tuto se počíná cesta spravedlivá v alchymiji, ježto jí neslýcháno ni od žádného, by ji dokonal tak snáže, jako tento mistr jmenem Anthony z Florencie, a já jsa sluha jeho z naučenie popsal sem pravé a spravedlivé tak jakož sem viděl.“ Výtah tohoto rukopisu připomíná pozdější opisovatel (za panování císaře Leopolda), nazývaje jej „tento obyčej Benátčanův a starodávný, jehož požívají věčně“. Týž spisovatel zmiňuje se o jiných spisech chemických, že je sám má, avšak nesnadno říci, z které jsou doby, ku př. umění Trčkovo, tajemství pana Kalivody Pražského a t. d. Tvrdí též, že alchemii do Čech přinesli Vlachové a po¬tvrzuje rozšíření vlaských spisů chemických v Cechách. Jiný rukopis Alchymie česká, kterýž náleží do doby této toliko počátkem svým, měl slavný slavista J. Dobrovský. Konečně dokládá se Balbin chemického spisu Zlato bláto, o němž možno se domýšleti, že bral se spíše směrem satyrickým.

 

Ještě čilejší rozvoj alchemie znamenáme ve věku XVI. Nadšený ruch rennaissance, pronikající veškeré snahy umě¬lecké i vědecké mladistvou svěžestí, povznesl obzvláště bádání přírodnické úsilím nepřetržité řady mužů znamenitých, Koperníka, Keplera, Galileiho, Newtona. Vědomosti, do té doby úzkostlivě střežené malým počtem zasvěcenců, odívaly se ja¬zykem národním každému srozumitelným a vcházely do lidu obecného. Alchemie postavila se v čelo tohoto ruchu a požívala přízně nejpřednějších mužův tohoto věku. Sám LUTHER velebí ji „pro znamenitá a krásná podobenství, kteráž má se vzkříšením z mrtvých; neboť pravé tak, jak oheň za všeliké hmoty vybírá čásť nejlepší a odlučuje ode zlého, a tudíž i ducha vede z těla do výše, že zaujímá vrch, hmota však jako mrtvé tělo zůstává dole na zemi, tak i Bůh v soudný den jak ohněm odloučí bezbožné a nespravedlivé od spravedlivých a zbožných. Spravedliví povznesou se na nebesa, nespravedliví pak zůstanou dole v pekle“. Též pověstný AGRIPPA Z NETTESHEIMŮV byl velebitelem alchemie, ale největší zásluhu o značné rozšíření její má slavný THEOPHRASTUS PARACELSUS, jakž dosvědčuje Stahl slovy následujícími: „Obzvláště však jest v minulém seculo i toto umění zlatodějské na novo úsilím Paracelsi po celé Evropé jaksi zas provoláno a studium jeho podivuhodnými osudy rozníceno, poněvadž spisy, jež té doby, za pomocí knihtiskařství objeveného, probíhaly četně veškerým světem, k tomuto umění všechny medicos, physicos a milovníky hor netoliko zval, ale téměř láním doháněl. Neboť ač již před ním ISAACUS HOLIANDUS a BASILIUS VALENTINUS zajisté psali o věci té důkladněji než Paracelsus sám, přece nezobecněly spisy, aniž byly tištěny, a zůstávaly tu a tam ve skrytu. Ale ode dob Paracelsových věnováno věci té mnoho péče, ač ovšem po výtce bez výsledku a prospěchu.“ Paracelsus zahrnuje v sobě veškeré velikolepé myšlénky, ale též chyby a bludy své doby. Psal sic o tinktuře physiconim, poněvadž toho vyžadovalo obecné mínění, aby každý učený znalec přírody zabýval se záhadou tou, avšak nebylo při něm pravé

 

víry v zázraky kamene mudrců a netajil se s tím pročež naříkají naň praví zaslepení alchemisté (Tomáš Erastus, Oporinus, Heřman Conring, k nimž přidává se Dethlevus Cluve-rus), ježto zas odpůrci alchemie spílají mu dryáčníků pro spisy jeho k alchemii přihlížející. Avšak zřejmé vyznání víry své vyložil muž ten znamenitý slovy na vždy památnými: „Pravým úkolem chemie jest dělání léků a ne dělání zlata !“

Úsilím a příkladem slavného Švýcara ujali se vlastní vědy lékaři, nad pěstitele její dosavadní mnohem vzdělanější, a odloučila se navždy od alchemie, jež pozbývajíc rázu vědeckého obracela se vždy víc v klam a šejd. Paracelsus zavítal na svých dobrodružných cestách, byv Ferdinandem I. povolán do zemí jeho, aby zlepšil ranhojičství, i do Čech a r. 1537 k nejvyššímu dědičnému maršálku království českého Janu z Lipého na Krumlov Moravský, kde pobyl za dvě léta. Snad působil tehdáž osobně k rozšíření alchemie u nás, avšak jisto jest, že odtud šířila se alchemie v Cechách s mocí neodolatelnou, jako kouzelnou.

Slavný lékař a člen Jednoty bratrské JAN ČERNÝ či NIGER ve svém herbáři pojednává o vodách pálených, ale znal se též v alchemii a podal r. 1519 Petru Klenovskému ze Strachovic předpis alchemistický, jehož máme dosud rukopis. Jaké přízně alchemie došla u šlechticů českých, poznáváme dále z rozepře vznešené r. 1526 před pražský soud staroměstský. Roku toho zemřel totiž pan Hynek (Heimann) Krušina z Lichtenburka, promrhav mnoho peněz pokusy alchemickými, k nimž jemu i panu Jindřichu Špetli z Janovic dostalo se navedení alchemistou MICHALEM PLAMANEM Z KINSBERKA. Pozůstalí synové pana z Lichtenburka vinili řečeného alchemistu před soudem, že za nepravdivou záminkou, jakoby znal proměňovati stříbro ve zlato, vyloudil na otci jejich celou truhlu náčiní stříbrného, slovu pak ovšem nedostál a tím poškodil velice dědice lehkověrného velmože. Podobného podvodu dopustil se týž alchemista proti panu Špetli z Janovic, s nímž byl dokonce vešel ve smlouvu písemnou na dodávání zlata. Alchemista však tvrdil, že městskému soudu nenáleží ve při této rozhodovati, a skutečně byla žaloba zamítnuta, poněvadž Míchal z Kinsberka byl šlechtic a tudíž náležel k zemskému soudu. Co dělo se ve věci této dále, není v knihách městských zaznamenáno.

O jiném „slavném alchemikovi“ MIKULÁŠI víme jen toliko, že byl stavu duchovního a trestán 1531 na hrdle ve dvoře pražské radnice staroměstské pro dělání falešné mince.