Leonhardt Thurneysser zum Thurn

*5. srpna 1531 v Basileji
+ 9. července 1596, nedaleko Kolína

ŽIVOTOPIS

Leonhardt Thurneysser patří spolu s Adamem Bodensteinem, Alexanderem Suchtenem,
Johannem Michalelem Schützem, Bartolomeem Carrichterem a Gerhardem Dornem k prvním
následovníkům Paracelsovy nauky. Sám se se svým Mistrem nikdy nesetkal; když Paracelsus
zemřel, Leonhardtu Thurneysserovi bylo deset let. Povědomost o Paracelsovi mu pravděpodobně
přinesli jeho učitelé, Adam Huber a Adam Bodenstein.

Leonhard Thurneysser se narodil 5. srpna 1531 v Basileji.[1] Byl synem zlatníka; každodenní
styk s touto profesí podnítil jeho zájem o kovy, minerály a léčiva vůbec. Však také později sám
pracoval v horním díle.

Několik desetiletí před Thurneysserovým narozením objevil Paracelsus účinný recept,
přinášející poznání: putovat Evropou, ptát se na léčení bez rozdílu stavu každého, kdo je ho
účasten. Pracovat s kovy, tavit rudu, objevovat jemnosti metalurgie. Poznávat charakter lidí a
cizích zemí, učit se jazyky, studovat a diskutovat. Věru ne každý lék musí začínat kanonickým
slovem „Recipe…“

Leonhard Thurneysser jde v Paracelsových stopách jako málokdo druhý. Roku 1547
odchází z rodné Basileje a toulá se po světě. Od vesnice k vesnici, protože zde jde o člověka. Bylo
by nepochybně snadné nahlížet na jeho cesty romanticky – ale to zjevně neodpovídá skutečnosti.
Šestnáctiletý mladík to na cestách neměl bez prostředků jistě snadné. František Kabelák, jeden
z mála českých znalců Thurneysserova díla, toto údobí shrnuje opravdu lapidárně: „Žil jako cikán
ve všech zemích Západní Evropy.“

Roku 1555 se čtyřiadvacetiletý Thurneysser vrací zpět do Basileje a poprvé se žení. Během
života bude ženat celkem třikrát. Roku 1559 se stěhuje do Tyrolska, kde začíná podnikat
v metalurgii. Brzy na to se dostává do služeb habsburského domu. Stává se lékařem arcivévody
Ferdinanda II. Tyrolského (vládl 1564 – 1595). Údajně s podporou jeho choti, Filipíny
Welserové, mu arcivévoda umožňuje cestu po Orientu a Severní Africe. Avšak něco podstatného
se změnilo. Leonhardt Thurneysser už necestuje jako metalurg, ale jako lékař-farmakolog. Sbírá
léčiva všech tří přírodních říší, stejně jako autentické výrobní postupy, používané v místech jejich
původu. Na základě těchto zkušeností později popisuje specifickou předběžnou přípravu
jednotlivých léčivých rostlin; doplňuje tím korpus, udaný Paracelsem v knize Deset knih základů alchymie.[2]

Mezi lety 1569 – 1570 žije v Münsteru, jako osobní lékař tamního biskupa Johanna hraběte von Hoya zu Stolzenau. Později vyléčí ve Frankfurtu nad Odrou vážně nemocnou choť
braniborského kurfiřta Johanna Georga, Sabinu von Ansbach (žila ještě čtyři roky) a byl stává se
jeho osobním lékařem. Kurfiřt také Thurneyssera velkoryse podporuje: pro jeho práce mu
vyhradí část františkánského kláštera (Grauen Kloster), kde Thurneysser zřizuje alchymickou
laboratoř, knihovnu, svůj byt a především tiskárnu. Díky této oficiální podpoře vydává své vlastní
práce v exkluzivní úpravě. V klášteře také soustřeďuje svou sbírku rostlin, obsahující vzácné
orientální exempláře, která byla považována za největší sbírku léčiv své doby. Braniborský kurfiřt
svého lékaře omezuje ani v léčbě ostatních pacientů; Thurneysser, který se již jistou dobu těší
pověsti „zázračného doktora“, brzy dosahuje značného jmění.

Po smrti jeho druhé manželky se ale karta obrací. Thurneysser prodává svůj majetek a roku 1580 se vrací zpět do Basileje. Bere si za ženu dceru Basilejského měšťana. V rozvodovém řízení, které brzy následuje, přiřkne městská rada téměř veškerý majetek jeho ženě. S velmi omezenými prostředky se poté vrací zpět do Braniborska, kde se neúspěšně pokouší transmutovat kovy na zlato.

Okolo roku 1591 odjíždí do Itálie a nachází nového mecenáše v osobě Toskánského
velkovévody Ferdinanda I. Medicejského (vládl 1587 – 1609). Konvertuje ke katolictví, nějaký čas
pobývá i v Římě. Smrt ho zastihuje na zpáteční cestě do Braniborska. Leonhard Thurneysser zum
Thurn zemřel poměrně chudý, snad 9. července 1596 [3] v klášteře nedaleko Kolína nad Rýnem.

Kromě medicíny a alchymie se Thurneysser věnoval i astrologii, vydával astrologické
kalendáře, počítal horoskopy, prodával talismany odvracející zlo. Mezi těmito veřejně přiznanými
zájmy tiše stála magie; neboť je to magické myšlení, které tyto obory spojuje do jednoho celku.

DÍLO
Leonhardt Thurneysser je dnes znám zejména jako významný alchymista, specializující se
na hermetické lékařství. Jeho nespornou zásluhou je, že uveřejnil tiskem konkrétní pracovní
postupy, a to jak s ohledem na předběžnou spagyrickou přípravu léčiv, tak i na vlastní
alchymickou výrobu. Na rozdíl od svého předchůdce Paracelsa, jehož práce věnované spagyricky
praxi zůstávají na všeobecné rovině,[4] uveřejnil řadu specifických postupů, vhodných pro přesně
určené rostliny – umožnil tak čtenářům nahlédnout do mistrovské spagyricky práce.

Rostlinné říši se Leonhardt Thurneysser věnuje zejména ve svém stěžejním díle Historia und Beschreibung … aller … erdgewechsen (Dějiny a popis všech rostlin), vydaném německy roku 1587 v Kolíně nad Rýnem. Mimo to vyšlo i latinské vydání. Tiskem bohužel vyšla jen první kniha (o 37 kapitolách) z plánovaných devíti knih. Rukopis zbývající části se pravděpodobně nedochoval. Mimo vlastního popisu rostlin kniha obsahuje velmi cenné pojednání o mistrovské destilaci a cenný úvod o signaturách rostlin, doplňující údaje jiného Paracelsiána, Bartolomea Carrichtera.[5] Text dále specifikuje pravidla astrologického sběru rostlin, s četnými příklady autorem zpracovaných horoskopů. Nesmírně cenná je i první kapitola, pojednávající o jednom ze zapomenutých léčiv západní alchymie, „evropském ženšenu“ všedobru horním (Imperatoria ostruthium). Dějiny a popis všech rostlin představují jeden z vrcholů esoterního herbalismu, neporovnatelný s pokleslými texty, které jsou na toto téma bez ostychu vydávány dnes. Díky svému vlivu jde rovněž o jedinou

Thurneysserovu knihu, která se zatím dočkala moderních reprintů (Barth 1922, 1978, 1981 a řada
pozdějších vydání). Krásný iluminovaný exemplář vlastní Strahovská knihovna.

Ukázky překladu:

„Esence ze všedobru

Esence se nejlépe připravuje tak, že nasekáme nať všedobru, nasbíranou ve správný čas a vložíme ji do těsně přikrytého glazovaného hrnce. Rostlinu předem zalijeme destilátem, získaným trojím pálením čerstvého kořene (tj. tou tekutinou, kterou jsme oddestilovali z kořene ve vodní lázni). Hladina má sahat tři palce nad byliny. Poté, co jsme vše uzavřeli do hrnce, necháme směs dvacet čtyři hodin odstát. Poté přivedeme (dobře uzavřené) k varu, ale ne více, než třikrát až pětkrát. Odstavíme a necháme vychladnout. Z výsledné směsi vylisujeme tučnost (tj. tekutinu, pozn. překladatele), takže rostlinný zbytek bude úplně suchý. Poté ji přefiltrujeme přes D, E, F, aby v ní nezůstal žádný kal. Vyčištěnou tekutinu nalijeme do baňky a nasadíme na ni helm. Udržujeme baňku ve vodní lázni na mírném ohni tak dlouho, dokud už nevychází žádná esence.“ (Dějiny a popis všech rostlin, strana 6)
„Tři kapky této esence, požité ráno, když Měsíc ubývá, tiší všechny příčiny závratí i mrtvice, odstraňují otupělost. V době, kdy Slunce putuje znamením berana (tedy od 10. března[6] do 20. dubna), požijte každý večer vždy 12 kapek esence; podivuhodně posiluje paměť.“ (Dějiny a popis všech rostlin, strana 6)

„Ušlechtilý likvor

Koncem srpna, přesněji řečeno v době, kdy Slunce již téměř prošlo prvními deseti stupni Panny, vezmi stonky a olistěné lodyhy všedobru. Jádro stonku obsahuje tučnou vazkou vlhkost, jež voní stejně jako kadidlo. Proto nemůžeme opominout, že staří učenci nazývali všedobr (byť i mylně) „panax Herculis“ a jeho šťávu „alicusir“ (elixír ? pozn. překladatele). Šťáva musí být sbírána přesně při východu Slunce. Stonky a lodyhy se rozštěpí, takže začnou vypouštět slizovitou vlhkost. Vloží se do baňky A, která se převrátí, převáže řídkým plátnem a postaví se nad recipient B. Celá aparatura se umístí na nejsilnější slunce. V recipientu se následně vysráží subtilní likvor. Kdo byl očarován nebo otráven (ať už jde o člověka či o zvíře), ať po západu Slunce požije tuto subtilní vlhkost v mléce. Poté se silně zpotí. Nemocný se musí zpotit devětkrát během tří dnů. (Dějiny a popis všech rostlin, strana 7)

Nerostné říši jsou věnovány dva důležité spisy: Megalé chymia a Quinta essentia.

Quinta essentia (Pátá esence) vyšla roku 1570 v Lipsku. Obsahuje patnáct velkých alegorických rytin, umístěných v záhlaví některých kapitol. Časté reprodukce těchto obrazů vyvolávají v širší veřejnosti mylný dojem, že se jedná o symbolické dílo. Některé desinterpretace těchto rytin, které se v poslední době objevily, svědčí o tom, že se jejich autoři bohužel neměli možnost seznámit s textem, jenž následuje bezprostředně po nich. Protože se nezdá pravděpodobné, že by v nejbližší době vyšel český překlad tohoto spisu, je nutné zde poznamenat, že Quinta essentia se zabývá hermetickým lékařstvím a jeho astrologickými vztahy, zatímco čistě magický rozměr (oboru magia innaturalis) jí chybí. Spis ve skutečnosti obsahuje seznam arkán, vysvětlení alchymických principů a poté už rozebírá praktická témata (turbit kovů, soli kovů atd.) V seznamu arkán jsou zaznamenána i rostlinná léčiva. Jeden exemplář se rovněž nalézá ve Strahovské knihovně.

Megalé chymia vel Magna alchymia (Veliká alchymie) vyšla za autorova života nejméně ve dvou různých vydáních. Berlínské vydání z roku 1583 se nachází ve svírkách Národního musea (fond Otakar Zachar). Na začátku knihy je mimo jiné otištěn zajímavý text Johanna Francka O dvanácti herkulovských pracích urozeného, znamenitého a velmi proslulého pána, pana Leonhardta Thurneyssera zum Thurn,[7] který obsahuje některé životopisné údaje. První kniha je věnována síře a jejím alchymickým preparátům, další ve stejném duchu soli a merkuriovi. Po astrologické části následuje konečná kniha, zaměřená na minery. Poslední kapitola je věnována olovu. Text je ryze praktického rázu.

Ukázka překladu:

„Sanguis terrae, neboli zhotovení likvoru, nazývaného krví země.
Vezmi vitriol a utluč ho na prášek. Nasyp ho do nového hrnce, zahřívej po tři dny a noci (nebo déle), dokud nebude červený jako suřík. Poté vezmi dobrý vinný ocet, nalij ho do alembiku a destiluj to na mírném ohni. Opakuj celkem třikrát. Zvaž doruda vypálený vitriol a nalij na něj třikrát tolik svého rektifikovaného octa. Můžeš ho přidat i poněkud více. Výslednou směs nech stát devět dnů, třikrát denně ji dobře promíchej dřevěnou měchačkou. Po devíti dnech vše nalij do alembiku a pomalu destiluj. Pokud výsledná tekutina není úplně červená, odeber ocet a nalij ho opět na kal v alembiku. Vše to spolu promíchej a destiluj jako předtím, takže spiritus nakonec přeci jen přejde. Obdržel jsi krev země.“

Živočišné říši Leonhardt Thurneysser nevěnoval samostatný spis, údaje jsou poskrovnu roztroušeny na různých místech jeho díla.

Další medicínskou oblastí, které autor věnoval svou pozornost, byly léčivé vody. Pojednává o tom první (a jediný) díl spisu Pison, das Buch von kalten, warmen, mineralischen und metallischen Wassern (Pišon, kniha o studených, horkých, minerálních a metalických vodách).

Odhlédneme-li však od alchymie, nezbývá než konstatovat, že Leonhardt Thurneysser byl také významným astrologem. Toto slovo používám, i když není přesné – renesanční autoři
astrologii a astronomii nutně nerozlišovali. „Astrologie“ v jejich pojetí znamená cestu, ukazující vstup z nebeské fyziky do metafyziky, z časnosti do věčnosti. Možná bychom měli hovořit o kosmosofii, filosofii nebes, ale to bychom poněkud zabíhali.

Nejvýznamnějším Thurneysserovým spisem „kosmosofického“ charakteru je bezesporu Archidoxa, tištěná v Berlíně roku 1575. Autor v ní dochází k alchymickým prvkům z opačného hlediska než obvykle: z makrokosmu usuzuje na pozemský svět. Text je opět věnován alchymickým aplikacím; mimo psanou část však kniha obsahuje astrolabium a planetární tabulky. Archidoxa tak stojí někde na pomezí mezi astrologickými a alchymickými spisy.

Ačkoli zmíněná Archidoxa jistě patří mezi tři nejznámější Thurneysserovy knihy, pak
komentář k ní, ačkoli je zhruba třikrát rozsáhlejší, je naopak zcela opomíjen. Euporadelosis vyšel v Berlíně roku 1575. Podle titulního listu představuje vysvětlení textu Archidox, a to i co se týče „Boha, andělů, ďáblů, lidí, zvířat, charakterů, sigill, kouzel, duchů, rostlin, kovů, miner a nerostů“. Není divu, že kniha má přes 300 stran. Je psána ve verších, stejně jako Archidoxa.

Drobný spisek Einer … Bericht über den …Cometen (Zpráva o kometě) vyšel v Berlíně roku 1577. Jeho obsáhlejší první část se věnuje nově objevené kometě a interpretacím tohoto jevu, druhá část vykládá Sibylino proroctví a je doprovázena krásnými dřevoryty Isidy a Merkuria. Celkově jde o klasický časový text. Na druhou stranu je velmi zajímavé, že na poslední 70. straně je otištěn motiv hieroglyfické monády dr. Johna Deea.[8]

Kromě těchto podstatnějších knih vydával Leonhardt Thurneysser i astrologické kalendáře a pranostiky. Kalendář na rok 1597 byl vůbec poslední vydanou Thurneysserovou prací.

Stručný výčet titulů dostupných titulů tohoto žánru zní:

Calendarium et Ephemeris… 1580, Berlin. Practica auff Jahr … 1596. Astrologisch Prognostion on der Influentz… 1594, Frankfurt nad Mohanem. Astrologiích Prognostion on der Influentz… 1596, Erfurt. Alt und Neu Schreibkalender auff das Jahr 1597, Magdeburg.

Leonhardt Thurneysser je konečně autorem neprávem opomíjeného slovníku
k Paracelsovu dílu: Melica kai Hermenesia… První díl vyšel v Berlíně roku 1574, druhý tamtéž roku 1583. Tento slovník zachycuje všechna cizojazyčná a neobvyklá slova, obsažená v díle Theophrasta Bombasta von Hohenheim. Ve skutečnosti vynechává běžnější alchymickou
terminologii a věnuje se pouze slovům, jejichž význam lze identifikovat pouze velmi obtížně.
Slovník není (na rozdíl od textu Martina Rulanda) závislý na Paracelsovském slovníku Gerharda
Dorna. Slovní zásoba je čerpána z latiny, hebrejštiny, aramejštiny, několika slovanských jazyků,
arabštiny, perštiny a dalších. U drtivé většiny výrazů je slovo otištěno i v původním písmu.
Výsledný dojem z knihy je monumentální. Není divu. Podle svědectví Johanna Francka[9]
Leonhardt Thurneysser rozuměl (tj. pasivně znal) 32 jazyků.

Ukázka ze spisu Melica kai Hermenesia

A ještě jedna zajímavost – na první straně prvního dílu knihy je snad jediný údaj o čase
Paracelsova narození, který by si mohl dělat nárok na autenticitu: 10. listopadu 1483 v pravé
poledne.

Alchymie se v historii objevovala v různých podobách. Největší zájem vždy budila jména
mistrů, pracujících na Velkém díle. Nicolas Flamel, Raymondus Lullus – a ti ostatní. Mimo ně
však existovala (a stále ještě existuje) skupina alchymistů, jejichž hlavním cílem byl LÉK.
Asklépiova dcera Panakeia jim nahlížela přes rameno a občas jim propůjčila jeden ze svých
prchavých úsměvů. Leonhardt Thurneysser je jedním z nejdůležitějších autorů tohoto směru.

Prohlédneme-li dějiny alchymie (a potažmo s ním spojeného lékařství), existují určité doby, v nich tyto myšlenkové směry vrcholily. Doba Paracelsa a jeho následovníků se vyznačovala nám dnes stěží pochopitelnou filantropií. Láska k člověku vedla mocné tehdejší doby k zakládání hospiců, léčeben, v nichž byla péče dostupná i těm nejchudším. Druhou tváří tehdejší reality byli výjimeční lékaři, znalci vztahů mezi člověkem a přírodou, kteří se pohybovali mezi mocnými své doby a ukazovali jim, že hvězda medicíny ještě nezáří dost silně ani na hlavy korunované.

A těmto vzácným mužům dnes vděčíme za to, že věky prošly, ale alchymie je stále mladou
Pannou.

Lukáš Loužecký

[1] Udává se i 22. července 1531.
[2] Archidoxorum Aureoli Ph. Theophrasti Paracelsi De secretis naturae mysteriis libri decem.
[3] Datum smrti je nejisté, udávají se data z let 1595 a 1596. Určení Thurneysserovy smrti do roku 1595 je celkem
jistě mylné, protože ještě následující rok vydává svůj astrologický kalendář pro rok 1597.
[4] PARACELSUS. Základy alchymie. Paracelsus zde mj. popisuje výrobu kvintesencí, arkán, několika specifik a
elixírů. Zde udané postupy se vztahují na všechny tři říše světa. České vydání připravuje na rok 2010
nakladatelství Vodnář.
[5] CARRICHTER, Bartolomeus. Horn des Heyls …Kräutter des Teutschenlands, Strassburg 1576. Tuto knihu není
možné zaměňovat se silně pozměněným lidovým vydáním spisu Horn des Heyls z roku 1602, které vyšlo
v několika moderních reprintech, a které je z tohoto pohledu bezcenné.
[6] Logické je od 20. března, ale překládám podle originálu.
[7] Latinská obdoba tohoto textu je otištěna ve druhém díle spisu Melica kai Hermenesia… (1583), pod
Thurneysserovým titulem.
[8] Monas hieroglyphica vzbudila větší ohlas až ve dvacátém století. První vydání je velmi vzácné a nebylo
Deeovými současníky příliš zmiňováno.
[9] FRANCK, Johann. O dvanácti herkulovských pracích urozeného, znamenitého a velmi proslulého pána, pana
Leonhardta Thurneyssera zum Thurn. Obsaženo in: THURNEYSSER, Leonhardt. Megalé chymia vel Magna
alchymia.