Petr Kohout-Lasenic

Lukáš Loužecký

Petr Kohout-Lasenic
* 17. 5. 1900 Brno, + 23. 6. 1944 Káraný u Prahy

Krátký životopis: Petr Kohout-Lasenic se narodil 17. 5. 1900 v Brně. Jeden z jeho žáků, Ladislav Běhounek, dokonce zachoval i přesný čas jeho narození – 3:37 ráno.
Kohoutův otec Petr byl slavným bicyklovým závodníkem a krasojezdcem – jak by ne, když jeho otec Jan byl nazýván „otcem velocipedistů“. Rodina stále vlastnila známou továrnu na jízdní kola; „kohoutovky“ byly tehdy vyhlášeným pojmem. Mužští členové rodu Kohoutů trpěli dědičnou plicní nemocí, velmi často umírali předčasně na tuberkulózu – rovněž Lasenicův otec zemřel již v 53 letech, Lasenic sám se dožil jen 44 let.

Z Brna se Kohoutovi odstěhovali roku 1910, kdy dali přednost Praze, hlavně kvůli otcově zaměstnání – byl stálým zaměstnáním úředníkem a v Praze byly lepší podmínky. Bydleli nejdříve na Vysočanech, poté v Proseku. Finanční situace rodiny se však spíše horšila, což se zvláště projevilo po smrti Lasenicova otce roku 1920.
Lasenicova matka Anna (roz. Helmichová, 1870 – 1940) byla velmi starostlivá a osud jejího jediného syna jí velmi trápil. Když se natrvalo usadil v Praze a založil se svými žáky hermetickou společnost Horev-klub, byla velmi ráda a snažila se mu pomáhat. Údajně zhotovila lóžový koberec (tapis) podle synova výtvarného návrhu. Lasenic nikdy nedosáhl velkého formálního vzdělání – vystudoval obchodní akademii, čímž oficiální studia skončil. Patrně proto, aby dal přednost vzdělání esoternímu, které mu zabralo mnoho času, a které by při své povaze nedokázal skloubit s povinností denního studia na vysoké škole.

Jak sám vzpomínal, počal se o okultismus vážně zajímat kolem roku 1920 (Viz přednáška Narkotika v knize Přednášky pro Universalii a Horev-klub). Dokázal velmi pečlivě studovat a své poznatky ověřoval magickou praxí. Ve dvacátých letech už pilně experimentuje, snaží se například s přítelem zjistit optimální složení Eckartshausenova nekromantického kuřidla, zkoumá rostlinné látky, věnuje se sexuální magii…

14. září 1924 se Lasenic oženil s Jarmilou Skrčenou a odstěhoval se z Prahy do Chrástu u Chrudimi. V této době tam žil i další významný esoterik, astrolog Vojtěch Roučka. Rodina Lasenicovy ženy vlastnila v Chrástu továrnu na výrobu ohýbaného nábytku; sňatkem sice došlo k hmotnému zajištění rodiny, a byť se jeho manželka rovněž o okultismus zajímala, došlo poměrně brzy k rozvodu. V kruzích pražských esoteriků se spekulovalo, že je to vinou sexuálně-magických pokusů, kterým se Lasenic v této době věnoval.
Lasenic si celý život rád dělal legraci z lidí, svými triky vyhrocoval situace a byl proto částí hermetiků odsuzován. Rád přiváděl své okolí do absurdních situací – jedním z těchto žertů, které lze snad nejslušněji nazvat kanadskými, poděsil za ním dojíždějící skupinu okultistů tak, že s ním přerušili veškeré kontakty. Je možné, že se podobným způsobem zachoval i ke své ženě – navíc poškodil rodinu své manželky několika neuvěřitelnými poklesky; jeho tchýni se ztratila finanční hotovost, nedlouho předtím je podezříván z fingovaného vyloupení vlastní vily… Zkrátka do osobnosti Petra Kohouta se promítal komplexní vliv boha Herma-Merkuria, kteréžto božstvo je, jak známo, nejen patronem hermetiků a obchodníkiů, ale i podvodníků.
Z dalších jeho proslavených šprýmů je možno jmenovat případ, kdy přesvědčil jistého obchodníka, aby s ním odcestoval do Afriky, kvůli zorganizování výroby písečných lyží. Zní to neuvěřitelně, ale onen nešťastník podlehl, k jeho pozdější malé radosti; projekt pochopitelně zkrachoval. Myslím, že podnětem k „písečným lyžím“ byla jedna fotografie z Dějin Egypta (Breasted).

Potíže se zákonem měl i v pozdější době – část z nich sice byla způsobena nevraživostí vlivné rodiny bývalé manželky, část z nich si ovšem zavinil sám. Smutně známý je fakt, že dal do zastavárny psací stroj svého přítele a ochránce, Dr. Jana Kefera. Dále byl policií podezříván (jako ostatně jeden z mnoha) ze senzačních vražd Janotové a Vranské, ale tyto trestné činy patrně rozhodně nespáchal – snad se opět jednalo o mstu rodiny bývalé manželky.
Koncem dvacátých let se jeho neklidná povaha začíná usazovat, takže se plně zapojuje do pražského hermetického dění. Začátkem roku 1926 se stává členem martinistické lóže Simeon v Ofiru a vybírá si své lóžové jméno Milan, které ho bude provázet až do konce života. Roku 1927 z této lóže vystupuje, protože se mu zdá, že neplní svůj účel. V téže době se již obrací písemně do Francie, která ho svým kouzlem mocně přitahuje. Roku 1930 odjíždí do Paříže; v počátcích se živí jako pomocník v kavárně, později jako umělecký štukatér odjíždí do kambodžského Angkor-Watu, aby se podílel na jeho rekonstrukci. Existuje fotografie, na které stojí se svými francouzskými kolegy mezi odlitky jednotlivých detailů reliéfní výzdoby, údajně i další fotografie z téhož období.

Během svých cest a během dlouhodobého pobytu ve Francii si získal mnoho vlivných přátel, převážně esoteriků – mezi jinými i velmistra martinistického řádu Jeana Bricaurda a jeho pozdějšího nástupce Constanta Chevillona.
Po návratu z Kambodže ještě navštěvuje Maroko. V květnu 1933 se navrací do Prahy, ale již v srpnu 1934 odjíždí na další zahraniční cestu, tentokrát do Alžíru a Egypta; do Čech se vrací teprve v dubnu 1937. Další itinerář jeho cest bohužel neznáme, pravděpodobně navštívil i další země. Je jisté, že navštívil Madagaskar, kde, jak řekl svým žákům, zanechal ženu a syna. Tato cesta se musela uskutečnit před rokem 1935, kdy na ní činí narážku v jednom ze svých článků. Ani v době svých zahraničních cest nepřerušoval styky s pražskou Universalií, společností československých hermetiků, a trvale přispíval do jejího vynikajícího časopisu Logos, posílal hesla pro Encyklopedii apod.
1. května 1938 mu martinistický velmistr Chevillon vystavuje chartu k založení vlastní lóže v Čechách. Lasenic nespěchá a soustředí se na iniciační práci uvnitř této skupiny. Skutečné založení tak odkládá až na podzim roku 1938. Vymezení této charty na Čechy je patrně důvodem, proč již dále necestuje, nepočítáme-li jakousi „dovolenou“ v roce 1938, která patřila opět Francii.

Lasenic nesouhlasil s přílišnou otevřeností Universalie, dával přednost soukromé práci v malém kolektivu. Po názorové neshodě s Dr. Janem Keferem, která se týkala sporných morálních kvalit velkého kolektivu posluchačů, vystupuje z Universalie a zakládá Horev-klub, společnost pro studium klasických hermetických kultur, který spojuje s nově vzniklou martinistickou lóži Paragawa. Spolu s ním odchází z Universalie celá řada osobností, mezi jinými Dr. Oldřich Eliáš a Ing. Josef Zavadil.
Horev-klub byl úzkým společenstvím se zhruba dvaceti aktivními členy. Kromě prací reintegračních byla činnost klubu spojena s jakousi vnitřní hermetickou školou – konaly se přednášky na hermetická a filosofická témata, nejčastěji v sobotu. Byla provedena rekonstrukce charakterů 72 geniů, činěny pokusy o fotografování živlových bytostí, tiskem vyšla originální sada tarotových karet…

Nejdůležitější osobností celého kroužku byl právě Lasenic, svými žáky nazývaný Mistr Milan; (titul Mistr však používal pouze během rituálních prací; v soukromí jeho používání neschvaloval, takže mu jeho společníci říkali prostě pane Lasenicu“…) činnost klubu finančně zajišťovali manželé Zdena a Alois Sedláčkovi, kteří vlastně vytvořili Lasenicovi zázemí pro studium v teorii i praxi. Nutno dodat, že je záliba v Lasenicovi opravdu něco stála, protože nechal klubové interiéry vyzdobit ve velkolepém egyptském stylu, zařídil spagyrickou laboratoř a věnoval se svým studiím opravdu naplno.
Lasenic měl pro jejich obětavost uznání a proto se syn manželů Sedláčkových stal jeho univerzálním dědicem.

Členem klubu byl už zmíněný Dr. Eliáš, který se však zúčastňoval jen jako pozorovatel a odborný grant; měl zájem hermetickou praxi vidět, nikoli se jí sám účastnit.
Tvrdívá se, že nejvýznamnějším Lasenicovým žákem a členem klubu byl akademický malíř prof. Vladislav Kužel, který velmi často za Lasenicem dojížděl. Byl jedním z mála lidí, kterých si Lasenic skutečně vážil. Právě jemu nadiktoval své poznámky, které se pod názvem Hovory s Lasenicem zachovaly dodnes. Dalšími významnými žáky byli Vladimír Rohlíček (jednatel klubu) a manželé Váhalovi (Prof. František Váhala se na Lasenicův podnět později stal významným egyptologem).
Horev-klub ovšem brzy postihla okupační atmosféra, kdy bylo nutné přestat s vydáváním vlastního časopisu, činnost klubu se stáhla hlavně do vily Vytoužená v Káraném. Navíc byl zatčen doktor Eliáš, který tragicky zahynul v koncentračním táboře. Gestapo odvedlo i Lasenica, ale ten se dokázal obvinění zbavit s poukazem, že studuje kulturu starého Egypta a že na tom není nic špatného. Věznění, které prožil, mu však podlomilo zdraví. Jak jsem již zmínil – Kohoutové trpěli tuberkulózou, kterou měl i Lasenic; navíc si nemoc zhoršil při výzkumech jedovatého Eckartshausenova kuřidla; při cestě do Egypta zabloudil v poušti a přivodil si vysýchání plic. Podstoupil bolestivou operaci, ale jeho stav se příliš nezlepšil. Věnoval se Horev-klubu, předepisoval jeho členům živlová cvičení… Ve skutečnosti mu však bylo zdravotně hůře a hůře.
Lasenic zemřel v Káraném, 23. 6. 1944 v půl šesté ráno světového času na záchvat tuberkulózy. Po vysilujícím chrlení krve si omyl vodou obličej a hruď, zašeptal „To je konec“ a naposledy vydechl. Svou smrt vytušil, podle pamětníků měl poslední den velmi dobrou náladu, protože věděl, že fyzický konec pro něj bude vysvobozením.
S jeho pohřbem nastaly komplikace, protože si přál být pohřben do hrobu, nikoli žehem. Jelikož ale lékařská správa uváděla jako příčinu smrti otevřenou tuberkulózu, bylo zapotřebí sehnat kovovou rakev, tj. podle zákona „definitivní rakev“, která již nemůže být otevřena. Pohřben byl proto až 27. června 1944, v zaletované zinkové rakvi, protože kvalitní měděnou se nepodařilo vzhledem k válečným podmínkám vůbec sehnat.
Z rodinné hrobky bylo jeho tělo exhumováno v březnu 1978 (záchranu Lasenicových ostatků zajistila významná česká hermetička Vaica Papadopulu) a uloženo na jiné místo, protože Lasenicovi vzdálení příbuzní hrobku prodali a hrozilo, že Lasenic bude pohřben do hromadného hrobu. Při vlastní exhumaci došlo k neočekávanému problému – nebylo možno podle dokumentace určit, která rakev je Lasenicova. Vaica Papadopulu jí určila pomocí jasnocitu – jak se ukázalo později podle dokumentace – stoprocentně správně. Opět se projevily problémy se zinkovou rakví, která již byla ve špatném stavu a její přenos byl poměrně riskantní. Z tohoto důvodu byly nakonec Lasenicovy ostatky zpopelněny. Na novém místě odpočívá dodnes.

Lasenicovi přímí žáci jej velmi milovali. Na jejich žádost si nechal začátkem 40. let sejmout sádrový otisk obličeje, z kterého byla vyrobena maska. Lasenicova maska je velikou vzácností i mezi váženými hermetiky.

Lasenic byl celý život vypjatým estétem, měl výtvarný talent a maloval – ale pouze pro své přátele. Dodnes se dochovalo několik jeho prací – velmi dobře portrétoval, ale poměrně jistě se pohyboval i v oblasti abstrakce. V jeho malířském díle převládá figurální tvorba.
Krom jeho zásluh o znovuobjevení esoterního bohatství Egypta mu nesmí být zapomenuto připočíst k dobru rekonstrukci řeckých mystérií Krásy, na která své žáky stále upozorňoval.

Hermetické dílo: Význam Petra Kohouta-Lasenica spočívá hlavně v pochopení a rekonstrukci poznávacích soustav starých kultur. Detailními rozbory mystérií a jejich návaznostmi se v podobné šíři před válkou nezabýval žádný z Universalistů. Lasenic je významným interpretem cesty k reintegraci, k získání těla oslaveného, přičemž mistrně kombinuje nauku Louise-Clauda de Saint-Martina se zásadami společnosti New Eulis, jejímž byl členem. Egyptské prvky svých nauk přejal pravděpodobně z materiálů S. E. S., tajné společnosti egyptské, jedné ze strážkyň prastarého esoterního vědění.
Roku 2004 jsem navštívil prostor, meditační komoru, v níž byl Lasenic v Egyptě zasvěcen. Bylo to úžasně silné místo, a musím říci, že nikde jsem tak silně necítil Lasenicova ducha, ani v místech kde žil, ani u jeho hrobu.
Petr Kohout-Lasenic byl skutečným mistrem filosofie ohně (Horev – Heru – světlo dne), kterou hlásal a jejíž aforismy zčásti rekonstruoval. Jeho hvězda nad českými hermetiky dosud neuhasla, je legendou i dnes. Lasenic byl mužem, pro kterého stojí za to truchlit i po letech.

Prameny:
Kabelák, František: Staroegyptská filosofie ohně Horev, samizdat, asi 1960.
Kužel, Vladislav: Hovory s Lasenicem, Trigon 1993.
de Lasenic, Pierre: Kniha prací, Universalia 1993.
de Lasenic, Pierre: Přednášky pro Universalii a Horev-klub. Vodnář 2014.
de Lasenic, Pierre: Tarot, klíč k iniciaci, Trigon 1994.
Encyklopedie filosofie, okkultismu a mythologie, Praha 1933 – 39.
Nakonečný, Milan: Novodobý český hermetismus, nedatovaný samizdat, podle svědectví autora konec sedmdesátých let.
Nakonečný, Milan: Novodobý český hermetismus, Vodnář 1995.
Revue Horev, Praha 1938 – 39.
Revue Logos, ročník I – VI.
Revue Svět magie.

Poděkování patří mým vzácným přátelům: Vladimíru Kvasničkovi, Michalu Stránskému, Ivaně Súsové a Karolíně Zadrobílkové, neboť oni tkali nitky, vedoucí k této práci.