Úvod

Anglické slovo myth znamená v překladu mýtus či legenda. Český hermetik Pierre de Lasenic tento termín využíval pro označení jakéhosi „vjemu“, který vzniká při okultní praxi. Pakliže toto slovo spojíme s osobou Šalamouna, získáme tak spojení, které nám říká, že okolnosti kolem působení Šalamouna a jeho odkazu nejsou jen strohé texty, ale jedná se o jakési skryté souvislosti, které by bylo zajímavé určitě dohledat a dát tak jeho mythu jasnou formu. Starozákonní texty nám nabízejí často spíše slabé vyzařování tohoto mythu, kdežto tradice obsažené v Talmudu, Koránu či Tisíce a jedné noci dávají Šalamounovu mythu obrovskou sílu a zajímavost. Právě tento rozdíl nás přivedl na myšlenku dopátrat se jakéhosi sloučení a nalezení průsečíku mezi těmito tradicemi, který se nám reflektuje do současné okultní praxe, zejména spojované s Goetií (tj. magickou praxí, někdy také označované jako Šalamounská magie) a vysokou magií.

Toto pojednání není dílem jednoho autora, ale hned dvou lidí, každého s jiným zaměřením. Proto také doufáme, že se povede ukázat rozmanitý náhled na postavu Šalamouna a jeruzalémského chrámu a jejich souvislostí z pohledu hermetické a okultní tradice, stejně jako z pohledu religionistického bádání.

Elanor a Lunwer

V Praze, dne 19. března 2009

První krok

Nejspíše prvním problémem, na který narazí člověk, jehož kroky vedou po stopách dávných mudrců a mágů, bude množství rozporuplných pramenů, které se mu dostávají do rukou. Je to dáno dnešní složitou dobou, kdy se všeobecná víra v prosté jevy a existence přeměnila v podezřívavé pohledy i těch největších zasvěcenců. Není se čemu divit. Počátkem osvícenství se lidstvo na dlouhá léta obrátilo k racionalismu a empirii místo toho, aby v sobě jako doposud pěstovalo víru v určité jevy, kterým sice vždy přesně nerozuměli, ale přesto je dokázali využít. Nejčastějším důkazem toho je kupříkladu lidové léčitelství, často založené jen na základních znalostech bylin a víry v zaříkávání. S příchodem racionality však člověk získává touhu dokonale porozumět záležitostem a jevům, a s tím vnáší do takovýchto umění daleko více otázek než je třeba zodpovědět k úspěšnému použití těchto znalostí. Takovýto člověk tedy obohacoval sám sebe i své okolí o nové empirické zkušenosti, avšak pomalu ale jistě ztrácel víru v cokoli nepodloženého a tím sám v sobě zabíjel i schopnost prosté víry.

V této době tedy katolická církev pomalu ztrácí na své schopnosti ovlivňovat lidské životy a tento fenomén se více či méně projevuje až do současných let. Už K. H. Borovský ve svých Tyrolských elegiích popisuje: „Byla to noc tak temná jako církev naše.“

Vlivem takovýchto „kacířských“ myšlenek a rozvojem biblické kritiky v době osvícenství dojde člověk k názoru, že katolická církev a její Svatá kniha se nám snaží podsouvat nepřesné důkazy o skutečnosti.

Nejlepšími vědci a badateli jsou právě ti, kteří nejvíce pochybují. Kdyby Kolumbus či Galileo Galilei nepochybovali, kdyby Koperník tupě věřil a Hus nenašel odvahu postavit se ohni, kde by lidstvo bylo dnes? V područí lidí, kteří by nám lhali o všem, co by považovali za morální a správné…což mě přivádí na myšlenku, zda-li jejich oběť měla smysl, protože nyní sice nevěříme tomu, že Slunce vychází z boží vůle, že skrze demokracii nalezneme lepší zítřky. Tím chci pouze říci, že se jeden druh víry přenesl ve víru jinou a ona toužebně hledaná empirie zde zkrátka není.

Každý učenec by měl najít odvahu a nést riziko spojené třeba i s tím, že bude muset stejně jako Kolumbus předstoupit před svou „Královnu“ a říci, že ničehož nedosáhl, neboť úspěch je stejně důležitý jako neúspěch, pokud cesta byla cílem. Jenže ne každý dokáže v případě neúspěchu nalézt odvahu přiznat si, že celou epochu svého života strávil nad něčím, co jej nikam nedovedlo. Proto raději vytvoří další mylné teorie, kterých dosáhl na základě životních zkušeností, jež ale budou možná stejně nepřesné, jako fakta vycházející z prosté víry.

Proto jsem se před časem rozhodl, že jestli se chci dohledat pravdy o Šalamounovi, musím začít v první řadě bádat sám, a ačkoliv nevezmu lopatu do ruky a nejdu kopat do pouště, budu muset podstoupit práci neméně namáhavou. Pokusím se vyjít z pramenů co možná nejdůvěryhodnějších a ačkoliv jsem si jist, že už nepřinesu žádný nový objev, přesto dosáhnu něčeho, co nechám na posouzení každému čtenáři, pro kterého je cesta cílem.

Popusťme tedy nyní otěže a obavy z falešné víry a podívejme se do pramenů vycházejících z Tanachu, Bible, Koránu a tradic s nimi spojených.

Počátky hledání a prameny

„Na nebi ani na zemi není tajemství žádného, aby nebylo v Knize zjevné zapsáno.“1

Jakožto hermetik jsem v první řadě sáhl po publikacích týkajících se problematiky krále Šalamouna, jelikož Bible tuto postavu charakterizuje dosti stručně. Jako prvním esoterním vodítkem k osobě krále Šalamouna bude spis zvaný Clavicula Salomonis, tedy Šalamounových klíčků. Tato příručka praktické magie zahrnující přepisy pro ceremoniální magii a zhotovování pantáklů při ní zhotovovaných byla známa již ve 13. století Rogeru Baconovi. Je zajímavé, že zmínka o nich se objevuje i v příručce pro inkvizitory z roku 1376. Existuje celá řada knižních i rukopisných vydání Klíčků, z nichž první vyšlo v Římě roku 1570 s názvem Claviculae Salomonis s podtitulem Magiae albae et nigrae (Magie bílá a černá). Mnohé z těchto vydání jsou však jen napodobeninou pravých Klíčků. Novodobí francouzští badatelé, zejména E. Lévi, Papus, i angličtí, z nichž můžeme jmenovat například S. L. MacGregora Matherse, používali vydání, která jsou uložena v pařížských knihovnách Arsenalu a Bibliothéque Nationale.2

Objevuje se také dost často pověstný magický grimoár zvaný Lemegeton s podtitulem Menší klíč krále Šalamouna, ten ovšem nemá s původními klíčky nic společného3.

Od doby vydání původních klíčků vychází rok co rok nějaká publikace týkající se této problematiky. Autoři však dosti často vezmou pouze část z tohoto rozsáhlého díla (např. jména 72 démonů včetně jejich signatur a způsobů evokací) a k tomuto základu přidají své vlastní chápání celé problematiky. Své teze doloží často nepřesnými odkazy na Bibli, přičemž opomenou vzít v potaz názory badatelů, kteří se tímto tématem zabývali před nimi a došli k rozdílným názorům. Takovým příkladem může být třeba kniha z roku 2006 s názvem Klíč k Šalamounovu klíči autora Lona Mila DuQuetta4.

Samotná problematika Šalamounových klíčků by si zasluhovala vlastní text. Jelikož je však pro nás důležité pochopit spojitost mezi rozdílným pohledem na Šalamouna, jakožto „divotvůrce“, kterému jsou připisovány „Klavikule“ nikoli ve smyslu autorství – Šalamoun je pouze první doložená osoba, která obřadnosti obsažené v „Klavikulích“ praktikovala, a jeho poněkud tradičnějším pojetím jakožto „krále“ ve Starém zákoně. Nutno ale podotknout, že pohled na Šalamouna ve Starém zákoně se v každé kultuře, jež se na tuto knihu odkazuje, pozoruhodně liší (viz další kapitoly).

Šalamoun v biblickém pojetí

Kolik je toho vlastně známo o Šalamounovi? Kým byl a čím si zasloužil svou důležitost v Knize knih? Veškeré informace o „králi Šalamounovi“ pochází ze stránek Bible, především z První knihy Královské a Druhé knihy Paralipomenon.

Podle biblického podání nastupuje Šalamoun na trůn Izraele po smrti svého otce, velkého krále Davida. Je známo, že Šalamoun zdědil velký a nesmírně bohatý národ s mohutnou, dobře vybavenou armádou.5 Šalamounův Izrael byl prý tak bohatý a silný, že žádný z jeho mocných sousedů, včetně Egypta, jeho odvěkého nepřítele, si netroufal proti němu nepřátelsky vystoupit. Bible vypráví, jak panovníci z celého světa usilovali o Šalamounovu přízeň a zahrnovali hebrejského krále hojnými dary, naplňujíce tak jeho sýpky a klenotnice bohatstvím. Vypráví se příběh i ve spojitosti s Královnou ze Sáby. Jako výraz své náklonnosti dokonce egyptský panovník poslal svou vlastní dceru, aby se stala jednou z mnoha žen moudrého a mocného Šalamouna.

V této době míru, natolik rozdílné od panování svého otce, se Šalamoun rozhodne postavit chrám hodný toho, aby směl hostit hmatatelnou přítomnost pravého a živého nejvyššího Boha. Tento chrám nahrazuje dosavadní přenosný stánek, určený k ochraně archy úmluvy (schrána smlouvy) a zároveň se tak stává i centrem bohoslužeb a obětí pro děti Izraele.

Proč vlastně ale nebyl tento úkol svěřen už Davidovi, o kterém se dozvídáme v předchozích kapitolách Bible? V První knize Samuelově se praví, že Davidovi byl čestný úkol postavení chrámu odepřen, protože prolil příliš mnoho krve, zatímco Šalamoun tuto výsadu obdržel, neboť to byl muž míru. Davidovi se však podařilo alespoň stavbu připravit: pro budoucí Šalamounův chrám zakoupil pozemek buď od Aravny6, či od posledního jebusejského krále Ornána7. David zhřešil také tím, že nařídil sčítání lidu. To bylo vždy nepopulární opatření, protože mu obvykle předcházelo vypsání nových daní a nucených prací. Za tento hřích seslal Bůh na Davidovo království mor, kterému za tři dny padlo za oběť sedmdesát tisíc lidí. Nakonec David spatřil Hospodinova „anděla“ stojícího u Ornánova mlatu, na hoře Sinaj, s paží napřaženou směrem k Jeruzalému. Jak oznámil dvorní prorok, mohl David odvrátit mor jenom tím, že na místě zjevení zřídí Jahvemu oltář.

Bible ke stavbě Šalamounova chrámu říká: Aby mohl dokončit tento podnik, král Šalamoun povolal do služby třicet tisíc mužů, kteří káceli stromy v Libanonu, sedmdesát tisíc mužů nosilo náklad, osmdesát tisíc lámalo kámen v horách a tři tisíce jich dohlíželo na práci. Stavba chrámu trvala něco málo přes sedm let. Popis v Bibli8 nešetří podrobnostmi o rozměrech stavby a její výzdobě ve fénickém stylu, a těch podrobností je ve skutečnosti tolik, že moderní architekti jsou podle nich schopni zhotovit uspokojivé náčrty a modely chrámu.9

Nesrovnalosti

Nyní je třeba si říci několik zajímavých souvislostí. Asi první věc, která studenta okultních nauk zarazí při čtení popisu biblické postavy krále Šalamouna, bude právě již výše zmiňovaná rozdílnost oproti obrazu, který nám poskytují právě Clavicula Salomonis. Pokud tedy nebyl Šalamoun ničím více, než tím, zač jej považuje Starý zákon, nevidím nikde základ k odvození magických textů právě od tohoto panovníka. Je proto nad míru zajímavé, že drtivá většina novodobých autorů zabývajících se Šalamounem, nebo lépe jeho okultním působením, se velmi obecně odkazuje právě na pasáže v Bibli, ve kterých ovšem není o tomto okultním působení ani zmínka.

Usoudil jsem, že je nutné zkompletovat obraz biblického krále Šalamouna s „mágem Šalamounem“.

Kouzlo se rodí z poznání, pravil mi kdysi jeden učitel. Pochopení textu je v pochopení toho, co nám chtěl autor říci, stejně tak v podobě, jakou nám to chtěl předat. Pakliže tedy nenalezneme spojitost mezi „králem“ a „magem“ v Bibli, musíme se podívat do zdrojů jiných. Každý určitě někdy slyšel některou z bájí, která se o Šalamounovi vypráví. Odkud ale tyto báje pocházejí? Bible je rozhodně neobsahuje. Naším dalším úkolem bude tedy poukázat na legendy, které daly vzniknout mythu Šalamouna.

Jediným způsobem, jak dohledat autentičnost těchto příběhů, je zaměřit se na způsob předávání tradic, na kterých jsou Bible a pozdější prameny – jako Korán a Tisíc a jedna noc – postaveny.

Při studiu jakéhokoli náboženského fenoménu je nezbytné zohlednit všechny aspekty lidské existence v dané době a na daném místě. Do celkového pohledu je nutné zahrnout situaci sociální, politickou, intelektuální, kulturní a náboženskou. Při práci na následujícím textu z tohoto svého přesvědčení vycházím, sleduji však pouze jednu linii – předávání tradice – v kontextu těch zbylých. Tuto oběť je při psaní tematických prací nutné podstoupit. Ráda bych ale, aby si tohoto faktu byl čtenář vědom, a to nejen při čtení tohoto textu, nýbrž při činnosti zabývající se jakýmkoli způsobem historickými či náboženskými fenomény.

Slovo Boží

Po velkou většinu doby existence katolické církve si tato instituce nárokovala výsadní právo na výklad Bible, jež byla chápána jako zjevené Slovo Boží10 a k jejímuž výkladu byli kompetentní pouze k tomuto účelu vysvěcení kněží. Z toho důvodu se také dlouhou dobu otálelo překlady biblických textů, neboť lidé by mohli Slovo Boží mylně pochopit. Jakmile se však Bible přece jen dostala do rukou lidu a ti, ač k četbě svatého textu nekompetentní, pochopili, co nikdy pochopit neměli, začala v Evropě bujet reformační hnutí. Ta se nesla ve znamení statisíců obětí víry, neboť věk neomezené tolerance a náboženské plurality byl ještě v plenkách. Každý dnes ví, že křižácké výpravy či hony na čarodějnice se konaly ve jménu Božím, tedy podle pokynů Bible. Arabský svět dosáhl svého někdejšího rozmachu za cenu milionů obětí taktéž na podnět své Svaté knihy, Koránu, jíž ještě dnes využívají arabští teroristé k pokusům o zničení západní civilizace. Mým záměrem zde však není hanět něčí víru, ale ukázat, čím jsou ve skutečnosti tyto knihy, které pohnuly historií. Neboť samy o sobě jsou nedocenitelnou připomínkou lidské historie a ukázkou jazykové krásy. Také je dobré připomenout, že ač posloužily jako zdroj všemožných lidských ukrutností, stejně tak položili etický základ většině světové civilizace.

Tradice a vznik Tanachu

Tanach11 či Starý zákon je souborem tradic, jež se ve své prvotní podobě začaly utvářet již kolem13. století př.n.l. Kořeny těchto tradic, jež v sobě mísí kulturní, náboženské a sociální prvky dané doby, lze vysledovat až ke starověkých sumerským a egyptským kultům. Nelze také opomenout vlivy polyteistických náboženství, jež se v dané době vyskytovala v hojném počtu. Zde se setkáváme s prvním zajímavým paradoxem, neboť je známo, že tyto rané náboženské formy zahrnovaly do svého panteonu nemalý počet ženských božstev. Na tomto základě vznikly spekulace, že se v Tanachu všechna hebrejská slova pro „bohyně“ vlivem nesprávné transkripce12 ustálily do slova „bohové“ (Elohim), a později do singulárního tvaru „bůh“. Židovské náboženství se však v celé této plejádě nejrozmanitějších náboženských kultů stalo něčím výjimečným – neboť zavrhlo všechna ostatní božstva ve jménu Boha jediného, Hospodina.

Počátkem dlouholeté sbírky židovských tradic, jejichž fragmenty jsou dnes uspořádány v Tanachu (či Starém zákoně)13 je příběh o vyvedení izraelského národa z Egypta, jenž slouží jako důkaz toho, že Bůh drží nad Izraelem ochrannou ruku. Vyprávění o praotcích vzniklo až později, po usazení Izraele v zaslíbené zemi. Příběhy o stvoření a počátku člověka byly vytvořeny až v době královské14. Jako poslední byla k tradici připojena vyprávění o soudcích, králích a prorocích; do této éry spadá i biblická tradice o králi Šalamounovi.

Tyto tradice15 byly předávány z generace na generaci, aby zachovaly jednotu a identitu židovského národa, jenž byl „Bohem vyvolen“, aby vládl nad národy Země. Jejich záměrem bylo především ospravedlnit a vysvětlit náboženskou víru v Hospodina. Starozákonní text tedy nelze chápat jako historickou výpověď o dané době a jejích lidech, ale jako text vyznavačského charakteru, což znamená, že podává informace o tom, jak byly popisované události chápány ve své době. Tyto texty sloužily také jako pomůcka k bohoslužbám, při nichž bylo na dané události vzpomínáno. Je nutné uvést, že dané interpretace byly často subjektivní, což neboť cílem nebylo zachytit událost tak, jak se skutečně stala, nýbrž tak, aby se dala využít při bohoslužbě a aby měla zvěstovatelský charakter. Pravdivost příběhů byla hodnocena podle toho, jaký měly na člověka účinek. Z dnešního pohledu se může text Bible jevit jako naprosto nedůvěryhodný, je ovšem pravděpodobné, že mnoho biblických událostí má v dějinách svůj skutečný základ. Tuto tezi lze doložit jednak zmínkami o Izraeli v dobových dokumentech16, nyní taktéž archeologickými důkazy, o nichž bude zmínka později.

K písemné fixaci tradic došlo poprvé až v době královské, kdy vznikaly různé anály a královské kroniky sakrálního charakteru, z nichž některé jsou dnes nedílnou součástí jak Tanachu, tak Starého zákona. Ústní tradice však nadále přetrvávala, zejména v kněžských a prorockých vrstvách. Nečekaná událost babylonského zajetí (586-539 př.n.l.), která hrozila přetrhnout kontinuitu ústní tradice, byla velkým podnětem k jejímu sepsání. Podoba Starého zákona se však začala ustavovat až v době 3. – 2. století př.n.l., přičemž k původnímu korpusu byly přidány novější části17.

Roku 92 n.l. vzniká palestinský kánon, který obsahuje tradičně starší spisy, mladší jsou pak ponechány stranou a označeny za apokryfy (či deuterokanonickou literaturu)18. Do této skupiny patří mimo jiné i Žaltář Šalomounův a Šalomounovy ódy.

Celý text Tanachu tedy vznikal v průběhu více než jednoho tisíciletí. Je tedy nutné chápat jej jako žitou tradici, jako kolektivní sebevyjádření jednoho národa, které položilo jeden ze základů celé evropské kultury a posloužilo jako živná půda pro vznik nejrozšířenějšího náboženství dneška – křesťanství.

Křesťanství a Nový zákon

Oproti tisícileté tradici Starého zákona je doba vzniku Zákona nového poměrně krátká. Texty v něm obsažené lze datovat do období let 50 – 100 n.l., přičemž nejstarší jsou Pavlovy epištoly, poté synoptická evangelia, zbylé epištoly a janovské spisy jsou pak datovány na konec 1. století. Nejstarší známý dochovaný fragment z těchto spisů pochází z období kolem roku 130 n.l.19.

Časný vznik novozákonního souboru lze připsat potřebě daných textů v křesťanských obcích, kde sloužily při bohoslužbách a vytváření věroučných zásad. První pokusy o kanonizaci Nového zákona se odehrály po roce 150 n.l. Důvodem byl první větší věroučný spor s Markiónem, jenž vytvořil vlastní církevní organizaci založenou na vlastním chápání biblických spisů.

Vedle kánonu však také vznikl značný počet apokryfů pojednávajících o Ježíšově životě, působení a smrti. Jelikož jsou data mnohem pozdějšího, než samotné spisy Nového zákona, bývá jejich hodnověrnost často zpochybňována. Od tohoto negativního postoje se však v oblasti teologie odhlíží v případě apokryfních skutků, které s kanonickými spisy navzájem korelují. Katolíci je na druhou stranu odvrhují zcela, přičemž protestantské církve označují za apokryfní ty spisy, o jejichž zařazení do biblického kánonu nepanovala v církvi shoda.

Korán, pečeť Tanachu a Nového zákona

Při čtení stránek Koránu je souvislost s Tanachem a novozákonními příběhy evidentní. Jeto dáno kontinuitním vývojem tradice, která se nacházela, dá-li se to tak říci, ve správný čas na správném místě, tedy tradice židokřesťanská na počátku 7. století v oblasti Arabského poloostrova. V době, kdy se muž jménem Muhammad rozhodl vzít osud svého lidu do svých rukou a proměnit jej z národa kočovníků a modloslužebníků v jednotný národ schopný dobýt svět. Základem pro tento smělý plán bylo vytvoření Koránu, jenž byl zjeveným Slovem Božím.

Korán narozdíl od dvou předchozích svatých knih vzniká již za života Muhammadova, ne sice ve své kanonické podobě, která byla vytvořena během vlády třetího chalífy v letech 644 – 656 n.l. (tedy 12 let od Prorokovy smrti), ale ve formě ucelených spisů, které byly podle tradice Muhammadovi zjevovány Bohem prostřednictvím Archanděla Džibríla. Stejně jako v případě Nového zákona panovalo mezi muslimy dlouho přesvědčení, že Korán nelze překládat. V tomto případě však bylo vedle možné chybné interpretace především přesvědčení, že Korán je autentické Slovo Boží, překladem tedy ztratí své kouzlo a smysl. Pravdou je, že krása arabských textů je v jeho četných překladech nedosažitelná.

Zajímavé je taktéž to, že vznik Koránu nedoprovázel, jak tomu ve většině případů bývá, vznik apokryfů. Ty se sice vyskytují v oblasti tradice, nemají však takový význam, jaký je jim například připisován v oblasti křesťanství.

Nyní se vraťme ke kontinuitě tradice. Jak již bylo řečeno výše, Muhammad při své tvorbě do jisté míry vycházel mimo jiné z učení židokřesťanských sekt nacházejících se v oblasti jeho působení. V kontextu muslimské víry v nestvořenost a autentičnost Koránu by toto tvrzení mohlo být směle zavrženo jako rouhání, ovšem z hlediska vědeckého jde o průkazný fakt. Muslimové jsou si paralel s Biblí taktéž vědomi – celou situaci vyřešili takto: Mojžíšovi a Ježíšovi se také dostalo zjevení od Boha, jenže jej špatně pochopili. Muhammad, pečeť proroků, tuto chybu již neopakoval, a proto je islám skutečným a jediným pravým náboženstvím20. Muslimové se také považují za „děti Abrahámovi“, neboť za praotce svého národa považují Izmaele, Abrahamova druhého syna. Tomu připisují roli, kterou v tradici Bible představuje Izák.

Inspiraci Koránu v biblických příbězích lze vysledovat například v nepřehlédnutelných narážkách na příběhy proroků a patriarchů, což je asi nejvíce patrné ve dvanácté súře pojednávající o Jusúfovi (biblický Josef). Vedle toho se v Koránu nachází značný počet vět či citací ze Žalmů, popřípadě z jiných pasáží Bible (např. Izajáš).

Bylo by zcela scestné tvrdit, že islám přejímá pouze židokřesťanské tradice. Při zkoumání jakéhokoli náboženského fenoménu je nezbytné zohlednit všechny aspekty lidské existence v dané době a na daném místě. Do celkového pohledu, jak bylo již řečeno, je nutné zahrnout situaci sociální, politickou, intelektuální, kulturní a náboženskou. Jako doklad kontinuity tradice však toto krátké pojednání o základním kamenu muslimské víry postačí.

Tisíc a jedna noc

Tato středověká sbírka lidových pohádek a bájí, originálním názvem Alf laila wa laila, do našeho výčtu zdánlivě nepatří, neboť kolem sebe neutváří žádnou skupinu náboženských přívrženců. Ovšem vedle toho, že se jedná o skutečný skvost světové literatury, je pro nás asi nejbohatším zdrojem příběhů o Šalamounovi. Ten zde již nevystupuje ve funkci biblického krále, vystupuje zde totiž jako Šalamoun-mág.

Tisíc a jedna noc vznikla v průběhu 7. – 16. století, kterážto doba se věrně odrazila v knize samotné. Pozorný čtenář z ní vyčte společenské i politické problémy dané doby a poměrně dobře si udělá celkový obrázek tehdejší kultury arabského světa.

Nejstarší část sbírky, vypravování o moudré Šahrazád a krutém králi Šahrijárovi, má svůj původ v Indii. Během 3. – 7. století se dostala do Persie. Po dobytí Persie Araby byla sbírka přeložena do arabštiny a v následujících pěti staletích byla podstatně rozšířena. Právě v tomto období dochází k fascinujícímu střetu tradic, kdy se do sbírky dostávají vedle klasických arabských příběhů i prvky starých mezopotamských mýtů spolu s řeckými, byzantskými i židovskými náměty. Ve sbírce je také často pojednáváno o astronomii a astrologii.

Šalamoun mág

Judaismus a islám se v osobě Šalomounově zdánlivě rozplývají v magickém oparu bájí a fantazie. Je zároveň hebrejským králem, prorokem Alláhovým21 a neohroženým orientálním čarodějem. „Mág Šalomoun“ uměl mluvit se zvířaty, létat vzduchem na kouzelném koberci a přinutit druhé, aby létali vzduchem s ním.22 Ovládal přírodní síly a poroučel obyvatelům světa duchů – démonům, šaitánům a džinům ze Šeherezádiných Příběhů tisíce a jedné noci.

Šaitáni, džinové a démoni byli duchové, představující slepé přírodní síly, které tvořily a ničily vše ve vesmíru. Jak nám dnes „Klavikule“ radí, je tyto síly možné využít i k různým tvořivých akcím přesně tak, jak je Šalamoun dokázal přinutit k postavení Chrámu. Možná právě tento fakt je důvodem, proč jsou Klíčky přisuzovány Šalamounovi, ačkoli jejich vznik je datován mnohem později.

„Klíčky jsou nepochybně jedním z nejdůležitějších pramenů studia praxe i magie. Židovský historik Josephus Flavius se zmiňuje o magické knize připisované králi Šalamounovi a zvané Šalamounův testament. Možná, že tato kniha byla východiskem Klíčků, které začínají obvykle promluvu krále Šalamouna k synu Roboámovi, avšak historický židovský král Šalamoun autorem Klíčků není. Jako jeden z možných pramenů Klíčků se uvádí také hebrejská kniha Mapteah Shalomo, o níž se zmiňuje Gedaliah ibn Yahya ve svém kabalistickém díle Shelshelet he-Kabbala (1697), ale zapomíná se na to, že označení „kabalistický“ v době, kdy byly Klíčky tištěny i psány, mělo funkci vzbuzení zájmu asi jako egyptsko-chaldejské snáře. …V řadě starých spisů o magii se uvádí, že Bůh prostřednictvím anděla Raphaela poslal králi Šalamounovi kouzelný prsten se znamením pomocí něhož mohl evokovat démony, a ten pak díky jemu zjistil jména a charaktery různých démonů.“23

Muslimský historik náboženství, šejk Al-Siuti, takto popisuje stavbu Chrámu, do níž zahrnuje různé magické aspekty:

„Když Bůh zjevil Šalomounovi, že by mu měl postavit chrám, Šalomoun shromáždil ty nejmoudřejší muže, džiny a démony na Zemi a ty nejmocnější ze šaitánů, a jedné jejich části nakázal stavět, jiným řezat bloky a sloupy v mramorových dolech a dalším, aby se potopili do mořských hlubin a vynesli odtamtud perly a korály. A některé z těch perel byly jako pštrosí či slepičí vejce. Takto začal stavět chrám … ďáblové dobývali v dolech safíry a smaragdy. Šaitánové také zhotovili stmelené bloky z vysoce leštěného mramoru.“24

Toto svědectví částečně potvrzuje právě i Starý zákon, ve kterém se píše:

„Když byl dům budován, budovali jej z kamene opracovaného již v lomu. V domě nebylo při budování slyšet kladivo ani dláto, vůbec žádné železné nástroje.“25

Snad každý člověk vidí shodu v těchto dvou náhledech na jeden příběh, v popisu toho, že kameny dovezené na stavbu Chrámu byly opracovány již v dolech. Jedna varianta však mluví o práci démonů, kdežto druhá udává dokonce přesný výčet pracovní síly:

„Šalomoun měl také sedmdesát tisíc nosičů břemen a osmdesát tisíc kameníků v horách, mimo představené Šalomounových správců, kteří byli nad pracemi v počtu tří tisíc tří set a panovali nad lidem konajícím tu práci. Král přikázal, aby se do základů domu dávaly kvádry; proto lámali veliké kusy ušlechtilého kamene. Dělníci Šalomounovi a dělníci Chíramovi a Gebalci je otesávali a připravovali dřevo i kameny k budování domu.“26

Každý člověk praktikující dle „Klavikulí“ je dobře obeznámen se schopností kovového hrotu rozehnat „astrální larvu“. To znamená ve stručnosti zapuzení jakékoli astrální bytosti, např. démona, a poslání jej zpět do jeho sféry. De facto se jeho projekce do hmotného světa ukončí. Jestliže máme v jedné tradici psáno, že nikoli lidé, ale astrální síly pracují na stavbě Chrámu, je tedy logické, že tato práce nemusí způsobovat žádný hluk, a že při ní ani nebude potřeba žádných nástrojů. Biblický text však přesně neuvádí, co je danými slovy přesně míněno. Je dosti možné, že v Bibli je míněna dokonalá práce hebrejských řemeslníků, kterou odvedou už v dolech, a na stavbě se pak už na sebe tyto dokonale opracované kvádry pouze usadí. Není tedy potřeba žádných nástrojů, ani těch kovových, k dalšímu opracovávání.

Na druhou stranu také zůstává viset otázka nad tím, jestli tradice, ze kterých tento příběh pochází, úmyslně mluvily o ocelových nebo o kovových nástrojích, nebo tuto větu takto formulovala až Bible. Pokud by skutečně důraz na kovový nástroj byl uveden již v některém z příběhů, ze kterých Starý zákon čerpal, a tudíž v nich mohla být i zmínka o astrálních bytostech, nikoli jen lidech. Bylo by to doplnění chybějícího článku, který může spojit suchý text Bible s okultní naukou obsaženou v „Klavikulích“. Tím chci říci, že by původní tradice mohla mluvit o nutnosti zamezení přítomnosti kovových nástrojů na stavbě v obavě, aby se armáda dělníků – démonů nerozplynula zpět do své sféry.

O armádě démonů, kterou Šalamoun zaměstnával, se hovoří také v jednom z příběhů Talmudu27. Zde se vypráví, kterak Šalamoun získal od těchto entit mimo jiné i způsob nejsnadnějšího opracování kamene. Tehdy povolal prince démonů Ašmodaje (hebr. Ashmedai), se kterým poté dlouhou dobu spolupracoval a nakonec jím byl podveden. Šalamoun se na něj obrátil při stavbě Chrámu s úmyslem sehnat co nejsnadnější způsob opracování kamene. Ašmodaj mu poradil, aby shromáždil všechny démony obou pohlaví (což je z hlediska okultní tradice zajímavé28) s tím, že ti mu poradí, kde najít „šamir“, jakéhosi červa, který se ovšem spíše jeví jako kámen obsahující i kovové části, schopný provrtat kvádrové bloky potřebné na stavbu Chrámu. Jestli se jednalo o magický předmět s démonickou silou obsahující magické kovy či o jistý druhu smirkového kamene, nad tím můžeme dnes jen spekulovat.

Dle Koránu ovšem tito démoni sloužili i jako bojová vojska Šalamounova:

„A shromáždila se u Šalamouna vojska jeho z džinů, smrtelníků a ptáků, a všichni po oddílech kráčeli.“29

Korán také dále vysvětluje, jak Šalamoun přišel k své schopnosti tyto síly ovládat:

„A podrobili jsme mu vítr, který lehce podle jeho rozkazu vál tam, kam on si přál. A také satany všechny, stavitele i potápěče, jakož i jiné, řetězy k sobě přivázané.“30

Zde by bylo příhodné dodat, že ono „my“ v předchozí větě značí „Boha jediného, slitovného“, neboť – podle tradice – je právě on jediným autorem Koránu.

Již samotné naznačení „spoutání řetězy“ se objevuje v „Klavikulích“ a dodnes se s tímto termínem pracuje při evokacích démonů.

Další svědectví nám přinášejí příběhy Alf laila wa laila, nám spíše známé jako Tisíc a jedna noc. V této sbírce nalézáme Vypravování o rybáři a ifrítovi31. Tento příběh vypráví o tom, kterak rybář, jenž pouze třikrát denně vhodí svou síť do jezera, prosí Boha, aby mu po dvou neúspěšných pokusem konečně seslal úspěch. Při třetím vytažení sítě v ní nalezl zapletenou nádobu:

„A rozevřel síť, i nalezl v ní naplněnou lahvici z mosazi, mající hrdlo zapečetěné olovem, na němž byl vytištěn pečetní prsten pána našeho Sulaimána, syna Dá’udova – pokoj jim.“

Po prozkoumání nádoby sebral rybář odvahu a svým nožem uvolnil vosk, který uzavíral hrdlo. Co následovalo nechme vyprávět následující příběh:

„Potom vyšel z té lahvice kouř, jenž vystoupil až k oblakům nebe a plížil se po povrchu země. A poté se ten kouř zcelil a shromáždil se, zhoustl a otřásl se, pak se stal ‚ifrítem, jehož hlava se stýkala s oblohou, kdežto zemi měl u nohou, a hlavu měl v podobě báně a jako vějačky dlaně, s hnáty jako stožáry vysokými, s ústy jak sluj širokými a zuby jak balvany velikými. A nozdry měl jak hrdlo u konvice a oči planoucí jako dvě voskovice, čelo měl zachmuřené a oko zamračené.

Jakmile ho ‚ifrít uzřel, řekl: ,Není boha kromě Boha, Sulaimán je prorok Boží.‘ Potom ten ‚ifrít pravil: ,Proroku Boží, nezabíjej mě, vždyť já se ti už nezprotivím slovem, ani se proti tobě nevzbouřím skutkem!‘ I řekl mu rybář: ,Ó máride, pravíš: „Sulaimán je prorok Boží,“ a Sulaimán zemřel před dobou tisíce a osmi set let a my jsme na konci času.

Pravil ‚ifrít: ,Slyš můj příběh, rybáři!‘ – ,Mluv,‘ děl rybář, ,ale buď stručný v řeči, vždyť mi už duše dospěla do nosu.‘ I řekl: ,Věz, rybáři, že náležím k odbojným džinnům a vzbouřil jsem se proti Sulaimánu, synu Dá’udovu – pokoj jim -, já a džinn Sachr. I poslal ke mně svého vezíra Ásafa, syna Barachijova. Ten mě přivedl násilím, hnal mě pokořeného proti mé vůli a postavil mě před něho. Když mě Sulaimán uzřel, zaklínal mě a nabídl mi víru a přijetí jeho poslušenství. Ale já jsem odmítl. I dal si přinést tuto lahvici a uvěznil mě v ní, zapečetil mě olovem, vtiskl do něho Nejmohutnější jméno a dal rozkaz džinům. Ti mě odnesli a hodili do širého moře.“

Ifrít byl však po dlouhé době strávené v lahvi nerudný a toužil si svou zlost vybít na každém, kdo jej vysvobodí. Jako v každé pohádce však nalezl moudrý rybář způsob, jak nad tímto ifrítem vyzrát, a tak mu pravil:  „Ty že jsi byl v téhle lahvici, ačkoli ta lahvice nepojme ani tvou ruku, ani tvou nohu? Jakpak by tě mohla pojmout celého?‘ – ,A ty nevěříš,‘ optal se ho ‚ifrít, ,že jsem v ní byl?‘ -,Neuvěřím ti nikdy,‘ odvětil ,dokud tě v ní nespatřím na vlastní oči.  I otřásl se ‚ifrít a stal se kouřem nad mořem, shromáždil se a vlezl pomaličku do té lahvice, až ten kouř vyplnil vnitřek lahvice. A hle, rybář si pospíšil a vzal tu olověnou, zapečetěnou zátku, vtiskl ji na hrdlo lahvice, zvolal na ‚ifríta a řekl mu: ,Vyžádej si ode mne, jakou smrtí chceš zemřít! Při Bohu, hodím tě do tohoto moře a vystavím si zde dům a každému, kdo sem přijde, zabráním, aby si zalovil, a řeknu mu: „Zde je ‚ifrít. Každému, kdo ho vytáhne, dá na vybranou, jak chce zemřít a jak ho má zabít.“‚ Když ten ‚ifrít uslyšel rybářovu řeč a viděl, že je uvězněn, chtěl vyjít, ale nemohl, neboť mu v tom bránil otisk pečetního prstenu Sulaimánova, a poznal, že ho rybář přelstil.“32  V tomto příběhu se již setkáváme s prvky současné okultní praxe. S onou nádobou zhotovenou k uzavírání astrálních bytostí (obraz E) se setkáváme v nejednom magickém grimoáru a dost často také tato nádoba tvoří symbol vítězství operátora – mága nad astrální bytostí – démonem. Samotný symbol Šalamounův (obraz F) je pod tímto názvem a s tou schopností také v nezměněné podobě používán dodnes, a to nejen ve spojitosti s touto nádobou, ale také ve smyslu snadnějšího ovládání či spoutání astrální bytosti. Tvoří proto jakýsi nezničitelný zámek, přes který se takováto bytost nemůže dostat (s výjimkou pomoci Boží). Posledním artefaktem či symbolem v tomto textu zmiňovaným ve spojitosti s Šalamounem jest jeho prsten (někdy také nazýván disk Šalamounův; obraz D). Podle jedné z interpretací dostal Šalamoun prsten od Archanděla Raphaela (viz výše). Díky tomuto prstenu byl schopen rozluštit signatury démonů, což mu mělo umožnit jejich ovládání. Dnes se o tomto obrazci hovoří jako o ochraně před sirnatými výpary, které se při evokacích uvolňují a mohou být pro mága nebezpečné. Jinak řečeno, jedná se o jakési zbytkové záření pocházející ze sfér, ve kterých evokovaná bytost přebývá.   Tyto kapitoly představující Šalamouna jako člověka vyvoleného Bohem k tomu, aby dokázal ovládat astrální bytosti, pokládají jeden z prvních pramenů vedoucí až k dnešní vysoké magii představovanou „Klavikulemi“. Nejde však tvrdit, že tyto „pohádky“ jsou jediným pramenem vedoucím k této okultní vědě, jedná se však o její nezanedbatelnou součást jen stěží rozluštitelnou od pramenů, které pocházejí z jiných zdrojů, třeba i duchovního konání tradiční židovské mystiky.  Ať už budeme Šalamouna považovat za velkého hebrejského krále, který vlivem dědictví dokázal v plodných časech jemu svěřený lid natolik uchvátit, aby si tím – prostřednictvím biblické tradice – zajistil své místo v dějinách, nebo jej budeme považovat přímo za člověka vyvoleného Bohem k tomu, aby se stal věhlasným mágem (právě díky jeho pozici v pozdějších příbězích v jiných tradicích) už záleží na každém z nás. Podklady pro obě podoby této osobnosti jsou dostatečné. Jestliže rozbor této osobnosti byl proveden z obou pohledů, je nutné se stejným způsobem podívat i na jeho nejznámější architektonické dílo, kterým byl právě jeruzalémský chrám, v němž byla uložena Archa úmluvy a jiné židovské artefakty připomínající dějiny tohoto národa. Zaměřme se nyní na tu záhadnou stavbu, kterou „šaitánové“ stavějí, stejně jako na to, co je v ní vlastně uloženo.

Chrám

Jak už z Bible víme, Chrám byl zasvěcen Hospodinu a byla v něm umístěna Archa úmluvy. Na rozdíl od většiny chrámů Blízkého východu, v nichž přítomnost bohů symbolizovaly sochy, neobsahoval jeruzalémský Chrám žádný obraz Jahveho. Už od doby, kdy se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Sinaj, zakázal lidem, aby ho jakýmkoli způsobem zpodobňovali. Ve všem ostatním však Chrám odpovídal pompéznímu fénickému modelu, neboť Šalamoun povolal na jeho stavbu řemeslníky z Týru, fénického města v Libanonu.

Prostým věřícím nebyl vstup do chrámových budov dovolen. Oběti se proto konaly na vnějším nádvoří. Samotná svatyně byla vcelku malá. Skládala se ze tří částí – z vestibulu, kultovní síně a nejvnitrnější svatyně. Vestibul (ulam) se nalézal na východním konci Chrámu. Z kultovní síně (héchal) se po několika stupních vcházelo do nejvnitrnější svatyně (devir). Tam spočívala Archa, zahalená oponou z plátna modré, karmínové a purpurové barvy. Zařízení Chrámu ukazuje, do jak velkých podrobností se jeruzalémský kult Jahveho přizpůsobil duchovní krajině Blízkého východu. Kromě Archy obsahoval svatostánek také Áronovu hůl a manu. Byly tam však jiné předměty. Podle Bible se v héchalu nacházely dva velké zlaté svícny, zlatý stůl na obětní chléb a oltář z pozlaceného cedrového dřeva, určený k pálení kadidla. Byla tam také bronzová soška hada. Později se říkalo, že to byl týž had, kterým Mojžíš zbavil lidi moru. Před vchodem do ulamu stály dva volné sloupy, jež nesly záhadná pojmenování Joachim a Boaz (viz níže). Venku na otevřeném dvoře se nalézal impozantní obětní oltář. Vedle oltáře spočívala na dvanácti mosazných soškách volů masivní bronzová nádoba, představující předvěké moře Jam. Vnitřní i vnější stěny Chrámu zdobily vyřezávané podoby cherubínů, palem a otevřených květů. Fénický vliv je tu zřejmý. Bronzové moře připomínalo Baalovu bitvu s Jam-Naharem, býci byli běžným symbolem božství a plodnosti a sloupy Joachim a Boaz možná byly vztyčené kanaanské kameny (macevy).

Stavba chrámu ovšem nebyla jen věcí náboženskou, ale celá věc má ovšem i silný politický podtext. Přenesením Archy do Jeruzaléma si David město postupně přivlastnil. Nejprve přemístil nejposvátnější kultový předmět svého lidu k úpatí Ófelu, a poté zakoupil od Ornána (či Aravny) posvátný mlat. Za vlády krále Šalamouna se Jahve stal El Eljonem (Nejvyšším Bohem) Jeruzaléma a toto město se tak stalo náboženským, kulturním i politickým centrem „zaslíbené země“. Zajímavé ale je, že archeologický průzkum této oblasti ukázal, že v 10. století př.n.l., tedy v době kralování Davida a Šalamouna, byl Jeruzalém pouhou horskou vesnicí33.

Šalamounův chrám zůstává mimo pověsti o své stavbě, dodnes spojovanou s okultní tradicí, pro dnešní esoterně založené badatele zajímavý i obsahem, jenž měl chránit. Pojďme se na tyto předměty podívat blíže.

Archa úmluvy

Archa úmluvy či Truhla smlouvy provází židovský lid od doby putování pouští. Toto období je jakýmsi mezistupněm mezi otroctvím a zaslíbenou zemí, v němž se má izraelský národ naučit žít podle Hospodinových instrukcí. V této době se tedy Mojžíšovi dostává Božího zjevení Desatera34, stejně jako instrukcí pro vytvoření Truhly35 a stanu setkávání, do nějž byla vedle truhly uložena také Áronova hůl a mana. Truhla je nástrojem boží moci stejně jako vyhrazeným místem, kde je Bůh smlouvy reálně přítomen36. Přítomnost Boží je zde zcela konkrétní, nikoli pouze symbolická. Bůh také skrze Truhlu v zájmu spásy Izraele manifestuje svou moc37. Truhla pomáhá Izraelcům při přechodu přes poušť a v bojích o zaslíbenou zem, skrze ni sděluje Mojžíšovi svou vůli. Pokud ovšem izraelští lidé zhřeší, boží působnost skrze Truhlu mizí, tak jako v případě boje proti Filištínským, kteří Izraelcům Truhlu na nějaký čas odňali.

Truhla byla vyrobena ze dřeva akáciového a obložená čistým zlatem. Byla dlouhá 2,5 loktu (1,31 m) a široká 1,5 loktu (78 cm) a stejně tak vysoká. Truhla byla přikryta víkem z masivního zlata, nazývaným slitovnice (kapporet), na něm stáli dva cherubové vytepaní ze zlata, tvářemi obráceni k sobě. Jejich křídla byla rozpjatá a sbíhala se nad středem víka, který tvořil jakýsi detašovaný trůn Boha Izraele38. Podle Talmudu existovaly archy dvě, jedna, které byla později umístěna v Chrámu (v té byly uloženy neporušené desky), a druhá, již si brali Izraelci s sebou do boje (do níž byly uloženy ty desky, které Mojžíš rozbil).

Truhla smlouvy v době Šalamounově

Šalamoun nechává umístit Truhlu do velesvatyně, díky čemuž se chrám stal těžištěm kultovního života, narozdíl od období kmenového svazu, kdy toto těžiště spočívalo v Boží přítomnosti mezi lidem. Změnil se také způsob uctívání Hospodina, neboť to se v době předkrálovské neslo ve znamení poslouchání Božích pokynů, kdežto v době Šalamounově pouze v přinášení obětí do chrámu.

Tradice Koránu

V jedné z koránských pasáží39 pojednávající o Saulovi a Davidovi lze objevit zmínku o „schránce úmluvy“, v níž je „bezpečí od Pána vašeho a ostatky toho, co zanechala rodina Mojžíšova a rodina Áronova, a ponesou ji andělé. A bude to pro vás věru znamení, jste-li věřící“. Islámský učenec al-Bajdáwí považuje schránku buď za Tawrát, Knihy Mojžíšovy, či za modlu vytvořenou z rubínů a smaragdů. Truhlu pak zmiňuje také al-Thalábí ve svých Příbězích proroků, kde se snaží zrekonstruovat celou její historii.

Podle muslimské víry má schránka úmluvy svůj náboženský základ v islámu. Věří se, že bude na konci času nalezena Mahdím.

Zmizení Truhly

O zmizení Truhly smlouvy nemáme žádné konkrétní informace, snad kromě zmínky proroka Jeremiáše40, který mluví o jejím zničení jako o velmi smutné věci. K této události došlo pravděpodobně za vlády Jóšijáše. Truhla jako taková nebyla nikdy znovu postavena, její symbolické místo zaujal Jeruzalém, svaté město, jež se místo Truhly stalo trůnem božím, v křesťanské tradici pak její úlohy přejímá Ježíš Kristus.

Legendy a jiná vyprávění

Truhla smlouvy nikdy nezmizela z povědomí lidí, stala se legendou a symbolem. Podle jedné apokryfní tradice byla Truhla v okamžiku zničení Jeruzaléma pečlivě uschována a objeví se znovu na konci času41. Vedle teorie o jejím zničení za vlády krále Jóšijáše existuje ještě řada dalších spekulací. Podle nich mohla být buď záměrně ukryta kněžími pod Chrámovou horu, přesunuta do Etiopie42 či Egypta nebo božským zásahem zmizela neznámo kam. Archa úmluvy bývá také často zmiňována v souvislosti s řádem templářů, kteří ji měli během svého pobytu v Jeruzalémě vykopat a odvézt do Evropy. Důkazy pro podložení jakékoli této hypotézy však stále chybí.

S Jeruzalémským chrámem je vedle Schrány smlouvy spojeno také několik známých symbolů, které si zasluhují naši bližší pozornost.

Jeruzalémský Kámen

Obětní oltář, na němž měl být podle biblické tradice obětován Izák, podle tradice muslimské pak Izmael. Stal se základem pro velesvatyni, do níž byla po dokončení Chrámu umístěna Schrána smlouvy.

Příběh o Izákovi je jedním ze stěžejních momentů celé Bible, proto jej zde jen ve stručnosti připomeneme. Když bylo Abrahamovi, Izákovu otci, 137 let, přikázal mu Hospodin, aby mu svého nejmladšího syna obětoval. Tímto činem měl prokázat svou absolutní víru a lásku k Bohu. Abraham tedy odešel s Izákem na horu Mórija a vybudoval zde oltář, na němž se chystal svého syna obětovat. Bůh však na poslední chvíli jeho činu zamezil, neboť poznal, že Abraham by z věrně božího příkazu uposlechl.

Jak je zmíněno výše, v islámské tradici je Izák nahrazen Izmaelem, jehož muslimové považují za praotce svého národa. Mimo jiné se tak mohou prohlašovat za pokračovatele abrahamovské linie.

Cherubíni

Cherubín nebo též Cherub. Genesis 3:24 hovoří takto: Cherubové chrání cestu ke Stromu života na východ od Ráje s plamennými meči.

V Šalamounově chrámu chránili dva Cherubové Archu úmluvy. Také se o nich hovoří jako o gigantických ochráncích chrámů babylonských a sumerských. Ochraňovali ale i další důležitá místa. V nejstarších textech Starého zákona a některých žalmech je zmínka o tom, že Bůh sedí na Cherubech nebo na nich či s nimi jede. Zda-li se jednalo o to, že Cherubové přímo táhli povoz či nesli trůn samotného Boha, není jasné. Samotní Cherubové byli také vyobrazeni na Arše a nebo též nimi byla zdobena opona Stánku úmluvy.

Známa je jejich podoba podle proroka Ezechiela:

1,4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.

1,5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku.

1,6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.

1,7 Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.

1,8 Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech.

1,9 Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed.

1,10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí.

1,11 Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpjata vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla.

1,12 Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely.

Později, v době renesanční, jsou cherubové vyobrazeni jako děti – andělé.

Sloupy Joachim a Boaz

„Když král Šalamoun dokončoval výstavbu jeruzalémského Chrámu, tak mimo jiné – jak se dočítáme v První knize Královské43 – „vytvořil dva bronzové sloupy; jeden sloup byl vysoký osmnáct loket a dal se obepnout šňůrou dvanáct loket dlouhou; stejně tak sloup druhý. Udělal též dvě hlavice, odlité z bronzu, a nasadil je na vrchol sloupů; jedna i druhá hlavice byly vysoké pět loket. Na hlavicích, které byly na vrcholu sloupů, bylo proplétané mřížování s řetízkovými ozdobami. Sedm jich bylo na jedné i na druhé hlavici. Ke sloupům udělal dvě řady granátových jablek kolem každého mřížování přikrývajícího hlavici na vrcholu sloupu; stejně to udělal s druhou hlavicí. Hlavice na vrcholu sloupů v sínici chrámové byly zakončeny lilií čtyři lokte vysokou. Na obou sloupech bylo, nahoře kolem vydutí hlavic, připevněno k mřížování dvě stě granátových jablek v řadách, u obou hlavic. A tak postavil ty sloupy v sínici chrámové. Postavil pravý sloup a dal mu jméno Joachim. Pak postavil levý sloup a dal mu jméno Boaz. Sloupy byly na vrcholku zakončeny lilií. Tak byla dohotovena práce na sloupech.“44 Název těchto sloupů by mohl v překladu znít „postaví v síle“, tj. nepomíjitelnost trůnu Davidova.

Často se také zmiňuje pověst už od dob Egypta, v souvislosti s Hermem Trismegistem, který podle této verze měl žít už před potopou, předvídat ji, a všechnu svou moudrost zaznamenat právě do těchto sloupů. Je tedy možné, že Šalamoun zvolil jména těchto sloupů jako odkaz na takovouto verzi legendy o Hermovi? Převážně zednářská tradice s tímto obrazcem pracuje velice často.

To se odráží i v některých verzích Tarotových karet, spojené s II. kartou trumfovou, obvykle nazývanou Papežka či Velekněžka. Za zády takovéto dámy jsou vidět právě tyto dva sloupy.

Tyto sloupy mají též důležitý význam v židovské mystice (pravé kabale), a proto někdy také narážíme na tyto dva sloupy na židovských hřbitovech. Reliéf sloupu na obou stranách náhrobku je přímou upomínkou na bronzové pilíře a na jeruzalémský chrám, u jehož vchodu stály. Skutečné sloupy, se svými kosmickými souvislostmi (Slunce a Měsíc) byly, rozbity již při zničení prvního chrámu Babyloňany.

Vlastní budova Chrámu

Vlastní budova byla obklopena vnitřním vydlážděným nádvořím, nazývaným též nádvoří kněžské. Od vnějšího nádvoří bylo odděleno zdí. Vedly do něj tři brány: od severu, jihu a východu. Na západní straně brána nebyla. Toto nádvoří obklopovalo mnoho místností, určených k bohoslužebným účelům. Před vchodem do Chrámu stál obětní oltář 20 loktů dlouhý, široký 10 loktů a stejně tak vysoký. Byl obložen měděným plechem, byl postaven z neotesaných kamenů. Mezi Chrámem a oltářem stálo velké umyvadlo z mědi, mimo to zde se zde nacházelo deset menších umyvadel.

Pokračování existence chrámu

Chrám stál ve svém původním stavu pouhých třicet tři let. Znalci Bible však tvrdí, že, ač chátrající, zůstal nedotčený po dalších tři sta sedmdesát čtyři let, než byl zcela zničen vojsky babylónského krále Nabukadnezara, někdy kolem roku 586 př. Kr. Nabukadnezar také nařídil, aby byli vzati do zajeti nejzdatnější příslušníci hebrejské šlechty a odvedeni do Babylónu, kde měli sloužit v jeho paláci a kde se jim dostalo babylónského vzdělání.

O sedmdesát let později, po smrti Nabukadnezarově a dobytí Babylónu perským králem Kýrem, jenž vyhlásil náboženskou svobodu, bylo potomkům židovských zajatců dovoleno vrátit se do Jeruzaléma a postavit chrám druhý. V něm již chyběla samozřejmě Truhla smlouvy. Z původního chrámu se zde tedy nacházel pouze posvátný kámen a menora. Nově vystavený chrám byl velmi prostý, proto jej Herodes Veliký, známý svými architektonickými vizemi, nechal přestavět do honosnější podoby, čímž si získal přízeň židovského lidu. Nový chrám45 byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru a dočkal se mnohých vylepšení ještě po Herodově smrti. Roku 70 n.l. byl Chrám zničen římskými vojsky a již nikdy nebyl obnoven. Jedinou památkou Herodova skvostného Chrámu je židovské kultovní místo, Zeď nářků.

Plány na výstavbu třetího chrámu se zdály být nereálné až do Šestidenní války roku 1967, kdy si Izrael podrobil východní část Jeruzaléma, kde se nachází Chrámová hora. To podnítilo vznik hnutí, která si kladly za cíl Chrám obnovit46. Tato hnutí však nemají souhlas rabínů, neboť podle jejich učení dojde k postavení třetího Chrámu až v době příchodu Mesiáše.

Hermetické pojetí Chrámu

Chrám byl také zajímavý hermetickou souvislostí. Jak již bylo řečeno, Chrám byl jakýmsi symbolem Jahveho kultu. Samotné slovo „symbol“, pocházejíc z řečtiny, označuje jakési vzájemné propojení a sloučení dvou nebo více prvků. Lidé žijící v této době velice často přijímali myšlenku podobnosti hmotného a „onoho“ světa. Tato myšlenka často tvořila jeden ze základů náboženství. Jako názorný příklad nám mohou posloužit chrámy stavěné ve starověkém Řecku, kde se věřilo, že bůh, kterému je chrám zasvěcen, bude skutečně tento stánek obývat či jej přinejmenším navštěvovat, a proto bylo nutné, aby se co nejvíce podobal vzoru, který stál na hoře Olymp. Na druhou stranu byl právě onen nebeský vzor vytvořen básníky, kronikáři a později i výtvarníky na základě tehdy dostupných architektonických prvků a slohů. Dá se tedy říci, že bylo pravidlem, aby tedy chrám byl kopií nebeského příbytku Boha. Vzájemná podoba spojovala nebeský originál s pozemskou replikou, a tím se z obou objektů stal v jistém smyslu objekt jeden. Díky této podobě obou příbytků se božstva mohla bez obav usídlit v pozemských svatyních, a cítila se tam pak stejně dobře jako ve svých nebeských palácích. Z toho plyne, že plány chrámů musely být zjeveny – tak, jak byly údajně zjeveny Davidovi – aby bylo možno rozměry i zařízení nadpozemského božího domu přesně zreprodukovat na Zemi. K tomuto bych rád kolegům připomněl slova psaná na Smaragdové desce:

-„Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.

– A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostřed-kování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.

– Slunce jest jeho otcem, měsíc jest jeho matkou, vítr nosil jej ve svých útrobách, země jest jeho živitelkou.

– On jest otcem universálního telesmatu celého světa.

– Jeho síla jest celá, když byla proměněna v zemi.

– Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře.

– On vystupuje od země k nebi a zase znova sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí hořeních i doleních.

– Takto budeš míti slávu celého vesmíru; veškerá temnota prchne před tebou.

– Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou.

– Takto stvořen byl vesmír.

– Odtud vzejdou přizpůsobení podivuhodná, jichž způsob jest zde.

– Proto jsem byl nazván Hermes Trismegistos, maje tři části filosofie celého vesmíru.

– Co jsem pověděl o magisteriu slunce, jest úplné.“

(překlad P. de Lasenica)

Je vcelku dosti zajímavé, že ve spojitosti s Chrámem nalezne i člověk nezaujatě hledající tolik společného s okultní literaturou. Stačí mu k tomu jen prosté dohledávání souvislostí. Dá se tedy říci, že samotný Jeruzalémský chrám je nejen součástí hebrejského národa a starozákonního textu Bible, ale zároveň spolu se Šalamounem tvoří i neoddělitelný základ okultismu, jak jej známe dnes, neboť právě tato věta: „Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci“ tvoří základ všech teorií, praktik i pojednání o okultní – hermetické praxi.

Poslední slova…

Každá kapitola je ukončena svým vlastním shrnutím. Ať už jsou to různé pohledy na Šalamouna, Chrám či okultní souvislosti, je nutné vždy učinit nějaký závěr. Nyní na tomto závěrečném bodě je třeba ovšem shrnout, čeho tato práce dosáhla.

V první řadě jsme určitě dosáhli určitého zkompletování nám dostupných informací ohledně mythu, který obepíná osobu Šalamouna. Chyba, které se dopouštějí mnozí autoři, jejichž díla o tomto člověku pojednávají, spočívá většinou v jejich neobjektivnosti. Tím je pro ně velice snadné prokázat, že Šalamoun byl velikým mágem, neboť Talmud, Korán i jiné tradice toto potvrzují, a říci, že příběh v Bibli je strohý, suchý a tudíž neúplný. Na druhou stranu můžeme říci, že Šalamoun nebyl nikým jiným než velkým králem, který usedl na trůn v době vytouženého míru a prosperity svého lidu. Obě strany tak získají meč, který má ovšem dvě ostří, a schválně se rozhodnou používat stále jen jedno z nich.

Zastávám názor, že není důležité, jestli jedno či druhé ostří meče je více či méně ostré, ale zajímá mne hrot, který v sobě skýtá spojení obou dvou stran a má tedy největší šanci zasáhnout cíl našeho hledání. Ke skupině lidí, kteří budou trvat na přesné citaci Bible, se nejspíše postaví všichni ti, kteří nepochybují o její pravosti. Dopouštějí se tak zrady na svém vlastním svědomí, stejně jako lidé, kteří bezpodmínečně uvěří všem legendám, bez toho aniž by byli ochotni přiznat, že jsou tyto legendy vlivem dlouhodobého tradování pozměněny.

Pro mne bylo v mém bádání důležité držet se hermetických a okultních vodítek spojených s touto osobou. Bylo by správné nechat každého čtenáře, aby si sám zvolil svůj náhled, podle kterého bude tuto personu vnímat. Pro mne však zůstává Šalamoun postavou, o jejíž existenci sice nemáme prokazatelné důkazy, ale jejíž odkaz je přesto dodnes zakotvený ve vysoké magii, démonologii i hermetické vědě, stejně jako v učení svaté kabaly.

Právě toto ověření a nalezení potřebných souvislostí mezi minulostí a současným světem bylo účelem této práce. Věřím, že se nám to alespoň zčásti podařilo. Nemohu tvrdit, že jsem zasvěcencem do všech okultních praktik, které se Šalamounem zabývají, jako například zednářská tradice, ale myslím, že jsem konzultoval tuto osobu s každou mně dostupnou souvislostí. Věřím, že každý čtenář si pomocí těchto vodítek dokáže dále celou problematiku osvojit a případně doplnit o něco, co nám mohlo uniknout.

——————————————————————————————————————————

1) Korán 27,77-75.

2) Mezi poslední dobré verze patří ta od S. Liddella MacGregora Matherse upravená Josephem H. Petersonem. V současné době překlad tohoto díla připravuje česká lóže OLDM.

3) Milan Nakonečný, Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1993.

4) DuQuette, Lon Milo, Klíč k Šalamounovu klíči, MF 2006.

5) 1 Kr 4,21-26 a 1 Kr 9,17-23; 2 Pa 9,25-26

6) 1 S 24,21

7) 1 Pa 21,22

8) 1 Kr 5-8 a 2 Pa 1-7

9) DuQuette, Lon Milo, Klíč k Šalamounovu klíči, MF 2006, kapitola 3. a 4.

10) V dnešní katolické církvi je Bible chápána „jen“ jako posvátná Kniha inspirovaná Bohem.

11) Tanach je židovské označení pro Starý zákon. Od křesťanské koncepce se liší především pořadím knih – dělí Starý zákon na Zákon (5 knih Mojžíšových), Proroky (přední -výpravné, zadní- naučné a Spisy (knihy mudroslovné a liturgické), kdežto ve Starém zákoně je patrná řecká koncepce cesty Božího lidu z minulosti do budoucnosti, odráží se zde tedy indoevropské vnímání času.

12) Původní texty byly v počáteční fázi sepsané pouze v souhláskové formě. Souhlásky byly přidávány v průběhu celého tisíciletí, ke sjednocení punktace došlo až v textu masoretském (vznikal od 6. století n.l.), jehož nejstarší fragmenty pocházejí z 9. – 11. století n.l. Právě tyto texty jsou v dnešní době používány pro překlad Starého zákona.

13) Tyto fragmenty zahrnují tabulky s klínovým písmem, papyrové svitky, záznamy na kůžích a slavné svitky od Mrtvého moře. Texty Starého zákona byly napsány v klasické hebrejštině kromě některých částí psaných v aramejštině.

14) Zde je nepřehlédnutelný vliv blízkovýchodní mytologie, viz např. Epos o Gilgamešovi a příběh o potopě.

15) Tradice byly předávány zejména ve formě legend či hrdinských písní.

16) Jde především o záznamy egyptských tažení do Kanaanu. Paradoxně první zmínkou o Izraeli je nápis na stéle faraona Merneptaha (1224 – 1204 př.n.l.), kde stojí, že „Izrael neexistuje“, čímž faraon deklamoval své slavné vítězství a podrobení dané země. Nejpodrobnější zprávy pak máme díky nálezu archivu v al-Amarna, kde byly uloženy dopisy palestinských vazalů faraonovi.

17) 1. a 2. kniha Paralipomenon, spisy Ezdráš a Nehemjáš.

18) Starozákonní apokryfy možno rozdělit na dějepisné (Kniha jubilejí, 3. Ezdrášova, 3. Makabejská, Aristeův list), naučné (4. Makabejská, Modlitba Manasesova, Žaltář Šalomounův, Šalomounovy ódy, Závěť dvanácti patriarchů) a prorocké (Kniha Henochova, Sibylina proroctví, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4. Ezdrášova).

19) Jedná se o malý fragment Janova evangelia.

20) Od toho je také odvozeno muslimské přesvědčení, že každý člověk na Zemi se rodí jako muslim, jinověrcem se pak stává až časem vinou rodičů a společnosti.

21) Tisíc a jedna noc, Euromedia Group 2001, str. 30.

22) Korán 38,33-35; 27,38-40.

23) Milan Nakonečný, Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1993.

24) Solomon Steckoll, The Temple Mount, Tom Stacey Ltd., Londýn 1972.

25) 1 Kr 6,7.

26) 1 Kr 5,29-32.

27) Gittin 68a-b.

28) Dodnes se spekuluje o tom, co znamenalo rozlišení mužských a ženských démonů. Je také možné, že se jednalo o dva principy, tedy ničící a tvořící – démoni a andělé.

29) Korán, 27,17.

30) Korán, 38, 36-38.

31) Ifrít je bytost pocházející z astrální sféry, často zobrazována jako džin.

32) Tisíc a jedna noc, Euromedia Group 2001.

33) Israel Finkelstein, Objevování Bible, Vyšehrad 2007, str. 125.

34) Ex 19nn.

35) Ex 25nn.

36) Jean Jacques von Allmen, Biblický slovník, Kalich 1987; str. 285.

37) Viz Nu 10,33-36; Joz 3,3-4; Joz 6; 1S 5-6; 1S 19; 2S 6,6; 2S 11,11 aj.

38) 1S 44; Žalm 98,5.

39) Korán 2,248.

40) Jr 3,16.

41) 2Mak 2,1-8; Zj 11,19.

42) V Etiopii by se měl údajně nacházet palác královny ze Sáby, kam byla podle místních legend Truhla převezena již za časů krále Šalamouna.

43) 1 Kr 7,15-22.

44 ) 1 Kr 7,15; 1 Kr 7,21; 2 Kr 11,14; 2 Kr 23,3.

45) K této tematice mohu vřele doporučit časopis National Geographic 12/2008, jehož hlavním tématem je právě Herodova stavitelská činnost.

46) Mezi tato hnutí patří mimo jiné Machon ha-Mikdaš (Chrámový institut) či Neemanej Har Ha-Bajit (Chrámová hora a věrné hnutí Svatyně izraelské)