(Samuhin, Samain)
(1. listopad)

Začátek nového keltského roku, Noc hustých mlh nebo také Noc zborcených hradeb. Takovýchto poetických názvů by se dalo pro tento posvátný čas nalézt několik.

Keltové počítali nový rok od 1. listopadu, tedy od svátku Samhain. Prvním obdobím roku je měsíc Samonios (dle tabulky v Coligny). Faktem zůstává, že svátek samotný započne vždy už s prvním novoluním měsíce Samonios, tedy většinou ne přímo v den pevného datování (tedy 31.10. – 1.11.). Samonios je výraz pro období padání semen, což názorně vystihuje mystický význam tohoto měsíce. Jde o čas, kdy staré hyne a uvadá, ale zároveň vzniká zárodek nového života.
V keltská filosofii, důsledně vyznávající principy znovuzrození, nebyla smrt považována za nic smutného. Byl to přechod z jednoho stavu do druhého, dá se tedy říci, že smrt byla chápána taktéž jako znovuzrození.

Noc z 31. října na 1.listopad znamenala mnohem více než jen začátek nového rok. Byla to noc, jak já říkám, „zřícených hradeb do Zásvětí“. Nejen proto je tato noc často spojována s „čarodějnickými úkony“ a mnozí „temní čarodějové mají svůj rej“.V tento čas je důležité ve svých obydlích zapálit ohně, neboť duchové předků vás možná budou chtít navštívit a ohřát se u něj.
V tento čas také vyjíždějí z hlouby vrchů posvátná vojska dávných bojovníků, kteří zemřeli při obraně země (např. Blaničtí rytíři). Říká se také, že o svátku Samhain (v Americe a západní Evropě slaveného jako Halloween, u nás jako Dušičky) se zvedají „mlhy“ a lidé mohou najít vchody do vílích hor. V zemích s keltskou tradicí se stále ještě v ohni pálí slaměná panenka, která představuje lidské provinění a omyly. Do vydlabávaného tuřínu se vkládaly svíce a pokládaly se podél cest, aby Duchové našli lépe cestu.

 „Běžné zákony všedního dne neplatí. Čarodějové (šamani) obcují s nadpřirozeným světem. Smrtelníci mohou vykládat budoucnost a nebo zaříkat mrtvé. Přitom je však radno mít u sebe na ochranu česnek,blín, nebo kořen děhelu.“ (Nichols 1998: 128) 

V tento čas se velké oblibě těšilo věštění. Do Samhainských ohňů vhazovaly kamínky, z jejichž postavení se po dohoření ohně určovala budoucnost. Mladé páry vkládají do ohně dva lískové oříšky – pokud tyto oříšky vedle sebe v klidu shoří, je to znak toho, že jim předkové požehnali a jejich vztah bude posvěcen, pokud puknou, je jejich vztah odsouzen k zániku.

Tento svátek je zasvěcen především temnému bohu Samhainovi. Je to bojovník a lovec. Zabíjí slunečního „Jelena“, uloupí mu jeho ženu, bohyni vegetace a unáší ji do Zásvětí, kde vládne jako bohyně smrti. Stará se zde o duše zemřelých, o semena a o spící duše v zimním spánku. Symbolem krále Samhaina je věčně zelená jedle, jmelí a cesmína, protože, ač je Bohem smrti, přináší opět novou zeleň.
Dalším patronem je bohyně Cailleach (Modrá čarodějnice, Spirálová bába, Stařena, Matka hor). Doslovný překlad jejího jména zní však Paní v závoji. Zde je jasně vidět spojitost s Velkou Matkou, zahalenou do zimního kožichu. Tato bohyně se často zjevovala u smrtelného lóže velkých králů a válečníků. Pomáhala klidnému odchodu duše a jejímu očištění pro znovuzrození.

Samhain je časem drobných obětí, poděkování za krásy života a přijmutí konce dalšího cyklu. Někdy je velmi těžké překlenout se přes nesnáze, které nás celý čas trápí, ale dnešní noc je zároveň koncem i počátkem. Její síla je znatelná po celý čas od novoluní až po konec oslav a to pět dní po Samhainské noci.

(7. – 8. listopad)

V tento čas jakoby Cernunnos nechával pootevřené brány pro nebojácné návštěvníky. Pokud se tedy nebojíte, račte vstoupit.
Otevřený vstup do podsvětí je starý keltský svátek vycházející až z hlouby celého systému keltské víry. Keltové nebrali podsvětí jako něco negativního, nýbrž jako jiný svět, svět, ve kterém žily duše mrtvých a jejich strážcem byl Cernunnos (Rohatý bůh – doslovný překlad: „Korunován parohy“). Tento „svět“ se objevuje pod různým názvem ve všech kulturách. Stejné vážnosti jakou dosahovalo podsvětí v antice dosahuje i u Keltů. To až křesťanství při potlačování starých obyčejů „nalhalo“ lidem, že v podsvětí sídlí démoni a zlé síly.
Faktem je, ze duše se v tomto podsvětí (gwynwed – bílé světlo, Bílý svět) zdrží podle keltské (a ne jen jejich) víry jen nějaký čas, a putují dále do dalších těl. Někdy se také pro podsvětí používá výraz zásvětí. To bývá často symbolizováno jako velký kotel, ve kterém se duše omyjí a dosahují čistoty. Říká se, že v zásvětí nejsou emoce, není zde ani bolest, ani radost, pouze poznání. Tento svátek je poměrně neznámý, ale svou silou občas převyšuje i samotný Samhain. Slaví se z noci ze 7. na 8. listopadu.

(11. listopad)

11. listopad je jeden z typických keltských svátků.

Keltské znalosti a prozíravost nám mohou jít ještě dneska příkladem.
V dnešním světě v zimním období profitují farmaceutické firmy na výrobě vitamínů proti oslabení organismu. Pijeme různé energetické nápoje a nehledíme na pomocnou ruku, kterou nám Příroda podává.
Člověk přestal naslouchat a pozorovat.

Keltové ovšem byli mistři v načasování, jejich rok je systematicky zaplňován strategickými úkony. Proto sbírali už v letních a podzimních časech zásoby vitamínů na zimu.
Trnky, bezinky a šípky jsou velkou zásobárnou vitamínu C, kterou v zimním období naše tělo žádá. Proto byl každý z těchto keřů pokládán za posvátný.

V tento čas proto Keltové vzdávají hold duchům trnky.
Je třeba vzdát svůj dík a odevzdat něco málo darů.

(25. listopad)
Paní stříbrného kola,
života našeho Ty jsi škola.
Vyslyš prosím báseň mou,
vládkyní stínů někteří tě zvou.
Ty jsi matka beze studu,
jsi strážce našeho osudu.
Věštit Ty nás matko učíš,
ten svazek nám na chvíli půjčíš.
Ty, jenž vidíš skrze stíny,
Ty jež v sobě nemáš kousek špíny,
natož tak kousek viny.
Opatruj náš osud dál,
jen chvilku však znát tě bych si přál.
(Lunwer, úryvek z básně Dávným Bohům)

   25. listopad připadá na oslavu bohyně Arianrhod, jež je také někdy zvána Královnou stínů či bohyní Stříbrného kola (v keltské mytologii je takto nazýváno souhvězdí Severní koruna).

Arianrhod je vládkyní nad dušemi zemřelých a bohyní osudu. Je velmi příhodné umístit tento svátek právě v tuto dobu, neboť duše zemřelých jsou ještě stále připravené na interakce se světem živých. Je-li tedy vaším přáním naposledy poslat vzkaz někomu, s nímž byste si chtěli na Její počest připít a nemůžete, poproste tedy bohyni o výjimku. Jste-li toho hodni, bude vám vyhověno.
Druhá moc této Bohyně vychází z jejího práva „držení Knihy osudu“. Opět se zde nabízí možnost pomoci při věštění. Pro bardy je také bohyní inspirace.

Zobrazení této Bohyně je jak pohlazení na duši – mladá krásná žena zahalená do šatů z květů.

V našem kalendáři se tento svátek kryje se svátkem Kateřiny, jejíž mytologická podoba je této bohyni až nápadně podobná.

(15. – 19. prosinec)

 

Ty jenž vládneš snad všem koním,

pro tebe své slzy roním.

Tvou lásku lidstvo nepochopí

a zneužívají tak tvých dětí.

Lidé dříve měli úctu,

dnes jim ale není k gustu.

Dnes jen zboží ve tvých dětech vidí

a ani trochu se nezastydí.

Proč tak málo trestáš nás?

Však celé stádo u sebe máš.

Sílu Ty tím získáváš

a přece i nás lidi ráda máš.

Láska tvá je o dost větší,

než co plyne z lidských řečí.

 

(Lunwer, úryvek z básně Dávným Bohům)

Epona je pro mne velmi krásnou Bohyní. Dokud jsem nepoznal krásu koňské duše, nepochopil jsem ani krásu bohyně Epony. Na amuletech i na obrázcích můžeme vidět zobrazenou podstatu této bohyně, ale nikdy neuvidíme více než ženu, jež má pod svým patronátem stádo.

Pravdou zůstává, že Bohyně Epona je také bohyní pečující o nešťastné a spolu s Brigid tvoří jakýsi uklidňující prvek pro trpící lid. Ať už je to dáno jejím spojením s Cernunnem či její vlastní silou, je to jedna z nejváženějších bohyň v celém keltském světě.

 

Oslava tohoto svátku může být různá. Můžete Eponě poděkovat za lásku, kterou Vám sesílá nebo se zaměřte právě na koňský prvek této bohyně.Určitě ve vašem okolí se dají nalézt stáje, do kterých se dá zanést něco málo jablek a mrkví a poklonit se těmto stvořením.

(21. prosinec)

21. prosinec je dnem , kdy vláda Samainova uznává porážku a sklání se před silami světla, přesto však ještě pouze ustupuje. Toho času Cernunnos opět povstává, aby připravil vládu pro svého syna. V temnotě, hluboko v zemi porodí bohyně Cernunnovi v nejtišší ze všech hodin znovuzrozené dítě – syna Belena.
První sluneční paprsky pronikají temnotou a chystají se oplodnit semena ležící pod příkrovem zimy. Dny se pomalu prodlužují.

Název pro zimní slunovrat – Alban Arthuan (tedy „Artušovo světlo“) – název již napovídá, jaké věci nastanou. Dle legendy byl Artuš spravedlivý a moudrý král, který vznikl vůlí sil, jenž nepocházejí z našeho světa. Lid oslavuje tuto dobrou zprávu. Žehná obilí, stromům a dobytku.

Způsoby oslav tohoto svátku byly různé a některé z nich se dokonce zachovaly dodnes. Stejně jako u většiny keltských svátků se zapaloval oheň (Tain). Oheň tentokrát zapaloval majitel domu a každá rodina měla svůj. Jako první se zapalovalo polínko uschované z minulého roku. Muselo se však jednat o polínko ze stromu, které buďto vyrostlo na zahradě majitele nebo jej dostal darem. Polínko muselo však projít značným posvěcovacím rituálem, bylo nazdobeno a pokropeno pár kapkami piva. Sváteční oheň směl hořet 12 dní, poté byl slavnostně uhašen. Jeho popel se přidával nejen do osiva, ale také do vody zvířatům.
Dále se v tento čas peklo několik druhů koláčů. První byl určen pro rituální účely – pověsil se mladému bílému býčkovi na roh a poléval se pivem tak dlouho, dokud býk koláč neshodil. Pokud dopadl před něj, bylo to dobré znamení a předzvěst velké sklizně.
Druhý typ koláče byl takový žert. Do jednoho koláče se vložil fazol (nikoliv fazol obecnýPhaseolus, dovezený do Evropy až v 16. stol., ale vikev neboli bob obecný Vicia faba) a kdo jej „vyhrál“, byl na 12 dnů jmenován fazolovým králem i s bláznovským regimentem. Slavnost byla zakončena jak jinak než velkou pitkou.

Také stromy se braly domů, kde se obřadně nazdobily (už víte, proč se dnes zdobí vánoční stromeček?). Dům se zdobil cesmínou, jmelím a břečťanem, domů se odnášeli právě vždy zelené jedle a smrky.
Během těchto slavností vystupovali maskovaní jelení tanečníci. Tanečními kroky vydupávali a vybubnovávali poselství pro Bohyni a Cernunna.
Po celých dvanáct „kouřových nocí“ se dům vykuřoval vonnými bylinami, které přinášely blaho – pelyněk, jalovec, tomkovice, jedlová smola.

Teď něco pro zamyšlení:

Slavnosti zimního slunovratu trvaly 12 nocí – 12 nocí mezi Narozením a Zjevením Páně – tzv. Svaté noci, Dvanáct nocí nebo Svatý čas.
Narození slunečního Boha (ve většině kultur).
Zdobení stromků.
Velké oslavy.
A to vše od 21.12.
Jedle…smolou prosycený strom světla, pod který ještě dnes stavíme jesličky s Jezulátkem (slunečním dítětem).
(31. prosinec)

Na konci našeho roku oslavovali naši keltští předkové sluneční božstvo. Podle skotské tradice se připomínal bůh Hogmagog.
Jednalo se o bujarý svátek založený na ohni. Oheň zde byl symbolem světla, které se pomalu vrací (odtud možná dnešní touha lidí oslavovat Nový rok vystřelováním ohňů do vzduchu a symbolicky tak prolomit Samainovu vládu).

Součástí tohoto svátku byl také klidnější úklid celého obydlí a jeho rituální očista, která se prováděla vykuřování jalovcovými větvemi a rozhazováním sporýše po celém prostoru, což mělo zajistit očistu posvátného prostoru, přinést prosperitu a klidné sny.

Podle této skotské tradice první osoba, která ten den vstoupí do obydlí přináší otep a pronáší modlitby a požehnání.

(20. leden)

Svátek Věštění z ohně slavený 20. leden byl svátkem – či spíše kulturní událostí – zaměřenou na užitek. Vzývalo se při něm hlavně ohňové a větrné božstvo – tedy Taranis a Essus, někdy také Arianrhod jakožto bohyně osudu.

Všichni se toho času vypravovali na vyvýšená místa a svatyně, kde se odehrávala důležitá událost, a to věštění z ohně a dýmu.

Byl zapálen oheň nedosahující sice svou velikostí ohně Beltainského, nicméně stejné důležitosti, jehož prostřednictvím byla přinášena oběť vzývanému božstvu. Jako obětiny sloužily dary hmotné (zemědělské plodiny či lidské výrobky).
Důležitost byla přikládána směru větru, postavení plamene ohně a tím i konečnému směru dýmu. Komplexní znalosti symboliky směru dýmu se předávaly výhradně mezi druidy, stali se tak jedinými, kdo jej mohli interpretovat. Zamezilo se tak subjektivní interpretaci osoby, jíž se věštba týkala. Tento svátek byl tedy, dalo by se říci, pasivní. Věštění probíhalo v rámci jednotlivců i celého kmene, nebo území.

Tento zvyk se nese skrze většiny keltských svátků. Všimněte si, jak důležité jsou například kameny vyndané z posvátného ohně, nebo odrazy předmětů či skutečné tvary, které se objevují po vytažení z vody (kupříkladu odlévání cínu o Vánocích praktikované dodnes je takovou přenesenou podobou tohoto zvyku). Tento zvyk vychází z keltské víry vztahující se k důležitosti přírodních prostředí. V dnešní době je keltská kultura vlivem novodobé literatury považována za národ „elfů objímajících stromy“, ovšem toto je zcela milné pochopení, vycházející z neznalosti autorů skutečných fakt a fantazírovaní na dané téma.
Faktem zůstává, že Keltové používali přírodní prostředí (a zvláště jejich rozhraní – tma, světlo, voda, vzduch) jako místa, kde se rozdělují roviny bytí a kam jejich bohové snáze dosáhnou.

(1. únor)
Ty, jež jsi naší spásou,
Ty, jež se pyšníš v duši krásou.
Ty, jež jsi naše chůva,
Ty, jež jsi naše matka druhá.
Ty, jež léčivé vody vlastníš,
Ty, jež bolest v srdci plašíš.
Ty, jež jsi svatá pro náš lid,
Tak i druhým dáváš klid.
Ty jsi mírem v každém čase,
Ty jsi klidem v celé kráse.
Tebou chci být veden dál,
Tvou vůli ať já navždy znám,
Svou moc léčit propůjči nám.

(Lunwer, úryvek z básně Dávným Bohům)

  Období měsíce Anagantios značí pro Kelty počátek období míru a práce na svých příbytcích. Jako v období jiných hlavních svátků byly v tomto období zakázány jakékoliv sváry a boje.

Imbolc, slavený v noci 1. února při vstupu Slunce do znamení Vodnáře, je kouzelným časem počátku úrody. Pod sněhem zazelená první tráva a jehňata začínají mečet ve chlévech…nastává konec vlády zimní královny a Bohyně se mění do své panenské krásy. Tato změna, tolik typická pro Kelty, není ničím výjimečným – ve skutečnosti je ztělesněním přirozené obměny ročních období skrze mytologii a naopak.

Bohyně Brigit se v tento čas vrací mezi lid a slibuje tak teplo domova a přípravy na novou úrodu a s tím spojené očišťování . Jako v mnoha kulturách je i u Keltů považováno světlo za nástroj očištění. Bohyně Brigita byla právě tímto světlem, které přišlo očistit svět po zimní temnotě. S tím se pojí mnoho rituálů, které jsou kmen od kmene odlišné, přesto lze mezi nimi vysledovat několik paralel.

Samotný čas svátku je již prvotním očištěním v této době, jelikož se dny prodlužují a tím temnota pomalu prohrává svůj boj. Dá se říci, že každou kastu v keltské společnosti obdařila bohyně svým požehnáním. Kováři, ač pod patronátem boha Lugha jako patrona řemeslníků, začínají v tento čas mluvit o Brigitě jako o patronce těchto dní, jelikož připravují své nástroje. I zemědělci se začínají obracet na Bohyni a sledují změny v počasí.
Druidové a zejména Drusady obcházejí posvátné prameny a studánky a znovu hledají přízeň Brigity právě skrze tato orákula.
Ženy v tento čas vyráběly tzv. posvátný Brigitin uzel, který se zavěšoval nad dveře. Jeho prostřednictvím pro sebe prosili obyvatelé domu Brigitu, aby poskytla ochranu jim i jejich domovu.

Samotné rituály k Imbolcu byly spojené s podstatou svátku.
Ve vesnicích se uhášely všechny ohně nejen v domech, ale i v kovárnách. Mladé dívky, symbolizujíce panenskou Bohyni, chodily s pochodněmi a tyto domácí krby i pracovní výhně znovu zapalovaly.
Zapalování malých ohníčků bylo též jedním ze zvyků v tento čas. Tyto ohníčky měly po celý rok ochraňovat zemi před kroupami a blesky.
V předvečer tohoto svátku se peklo symbolické pečivo a připravovala se hostina.
Vyráběly se malé slaměné panenky, které potom mladé dívky roznášely po vsi a lidé jim věnovali malé dárky. Tím proběhlo uctění Bohyně v každém domě.
Také v tento čas se lidé věnovali věštectví, dodnes se zachoval leckde zvyk vhazovat do ohně čerstvé jalovcové proutí. Pálení jalovce má ochranitelský účinek a očišťuje domov. Druhý den se pak z jeho popela věštila budoucnost.

Vedle roviny rituální měl svátek i funkci praktickou, neboť právě v tento den dali druidové pokyn pro započetí první orby. Do brázd byly vkládány různé předměty, jako vajíčka nebo kousky chleba a sýra a také medovina, víno či pivo.
S orbou je spojen jeden rituál, který směl vykonávat pouze král (vůdce) vesnice. Vždy, když se vztyčilo nové sídlo, bylo jeho úkolem vytvořit kolem něj brázdu . Tuto svou povinnost vykonával i symbolicky právě na svátek Brigid, kdy byl druidy vyzván, aby provedl první orbu. Tím dal najevo svou sílu postarat se o svůj lid a zároveň tak vzýval Bohyni. Do pluhu mohli být zapraženi pouze bílí býci nebo koně a nikdo jiný nesměl zkřížit králi cestu, neboť by tak dal najevo nesouhlas s jeho vládou.
Pokud se ohlédneme do naší historie, uvidíme tak Přemysla Oráče, kterak s bílými voly oře brázdu, jako budoucí král zemí českých.

V jiných krajích je tento svátek spojován ještě s medvědem, což může být vysvětleno jednak etymologií slova Artorius, či jeho symbolikou podstaty mladého slunečního boha. Je divoký a zároveň slabý a stejně jako si slunce sem tam prorazí cestu skrze mraky, často bývá ještě přemožen mnohem silnějšími bohy , s nimiž bohyně trávila čas doposud.

Květinou tohoto času je pochopitelně sněženka , která byla vždy považována za znamení návratu Bohyně. V Anglii chodily v tento svátek dívky v průvodu bíle oděné s touto květinkou v rukou. Další křehké, avšak mrazu odolné květiny, představují bledule, šafrán a talovín zimní.

(2. březen)

Období měsíce Nuin, tedy jasanu, byl odedávna považován za dělící období mezi dvěma světy (stejně jako samotný jasan, kterému je období zasvěcené). V tomto svátku je stále patrná patronace bohyně Brigit nad celým krajem. Právě proto byl 2. březen zvolen pro tradiční keltský svátek, při němž byly uctívány posvátné prameny.

Pro Kelty nebyla voda jen jedním z elementů, ale velmi často také branou – přelomem – mezi dvěma světy. Mnoho keltských bohů sídlilo právě v mlze nad jezery . Léčivé studánky se dodnes dochovaly v keltských zemích a těší se velké úctě místních lidí. V tento čas lidé stále chodí k pramenům a zpívají jim písně, pokrývají je květy, bylinami i šperky. Ještě dnes často nalezneme ve studánce vhozené mince nebo jiné předměty, které zde lidé zanechávají ve snaze, že tak de facto upozorní bohy na svou přítomnost a ti vyslyší jejich přání.

Dochované rituály se odrážejí v kruhu tradic, kdy lidé (a zejména mladé dívky) tančí v kruhu kolem studánky, držíc za ruce. Tento tanec se pohyboval směrem vpravo. Po otevírání studánek následovala velká hostina, zasvěcená Bohyni Brigit i jiným bohům posvátných vod.

Pokud tedy někdy v tomto období uvidíte na vsi procesí lidí, jak míří k říčkám, studánkám, nebo jezerům, či vodáky otevírající řeky, pamatujte na fakt, že tento zvyk má mnohem starší kořeny.

(17. březen)

Postava boha stvořitele je v celé keltské mythologii postavou velmi záhadnou. Velmi často bývá zaměňován za Dagdu, Cernunna či Belena. Pravda je však taková, že tento bůh může být čímkoliv a kýmkoliv, a přesto být všemi výše zmíněnými. Keltové jej znali jako „toho, jenž s Matkou zemí stvořili Bohy a civilizaci“, a mezi druidy byl znám jako „Bůh trojnásobného klíče“. Jeho podoba ani jméno nesmělo být předáváno, byl tedy uctíván v této své abstraktní podobě .

Velmi pravděpodobně se však celá věc má trochu jinak. Keltské zobrazení bohů je velmi odlišné oproti jiným národům v jejich době. Bohové zde nemají lidské zobrazení, ale velmi často se jedná o symboly a náznaky. Stvořitel tedy mohl být bůh zobrazený tajemstvím a neznámem. Stejně jako mohl být jen odrazem na vodní hladině a nebo svitem měsíce.
V úvahu lze také vzít teorii vycházející z faktu, že druidové měli hluboké znalosti fungování světa a vzniku vesmíru a života. Tak mohla teorie znít nějak takto:

„Bohyně Matka, jenž je ztělesněním naší země, která nás vychovává a hýčká, dává nám jídlo a vodu, dávám nám vítězství i poučení z prohry, je tedy matkou nás všech. Každá matka musí mít ale chotě, díky kterému se stala matkou. Síla, která dala naší planetě statut matka je vesmír ve své prvopodstatě. Vesmír a jeho zákonitosti jsou tedy otcem, který spolu s mladou zemí, naší budoucí matkou, zplodil život.“  

Keltský svátek stvořitele byl po vstupu křesťanství přejmenován na svátek sv. Patrika a v Irsku je 17. březen národním svátkem slaveným dodnes.

(21. březen)

Období, do něhož spadá tento svátek, je obdobím Fern, tedy olše. Je už patrné, že všechny keltské svátky se nesou v duchu období, v němž se nacházejí. Čím byl vlastně ale tento čas pro Kelty zvláštní?

Jarní rovnodennost, jež nemá pevné datum, jelikož je závislá na pohybu hvězdných těles, se slavila v lidovém podání právě 21. března. I pokud byl minut průsečík této rovnosti, nemělo to na lidové tradice žádný dopad. Je samozřejmé, že druidové dokázali určit přesné datum rovnodennosti. O tom se již dnes vědci neodvažují pochybovat. Druidský rituál pro čas jarní rovnodennosti ovšem není nikde zachycen, jelikož k podobným obřadům veřejnost neměla přístup. Musíme tedy vycházet pouze z lidových tradic a pokusit se nastínit alespoň ceremonii doprovázející keltský lid na jeho cestě kolem roku.

Olše byla odnepaměti Kelty považována za strom ochraňující před spory a hádkami. Říká se, že amulet vyrobený z olše, stejně jako list položený na podlahu při stavbě domu, měl budovu chránit před budoucím neštěstím. Je přirozené, že lidé v měsíci Cutios, tedy v čase větru, očekávali různé změny, a proto se zaklínali právě tímto stromem.

Počátek tohoto měsíce byl doprovázen hned jedním z osmi velkých svátků, a sice oslavou příchodu jara a tím i zlomení moci nad zimou. Alban Eilir, tedy „světlo země“, stejně jako Ostaranebo Méan Earraigh, jsou různá jména různých časů pro jedno a totéž, co je dnes známo jako Velikonoce.

Člověk, který se nikdy nesetkal s Kelty ani jejich symbolikou, může klidně kroutit hlavou nad takovýmto přerodem, avšak člověk znalý symbolů a tradic jistě nalezne v symbolu vejce, tak jak jej znali Keltové, odraz této ceremonie přenesené do dneška. Vejce bylo pro Kelty symbolem života. V tehdejších dobách bylo značeno kruhem s tečkou uvnitř. Kruh byl symbol času, toku dění, roku atp., tečka uvnitř pak znamenala cosi ukrytého v tomto koloběhu. Tím něčím byl život sám. Stejně jako skutečné vejce, tak i jeho symbolický obraz nesou prvky kulatých oblých tvarů plodnosti ukrývajících zárodek bytí – života. Není se tedy čemu divit, že křesťanská tradice zde doplnila tradiční vajíčko o beránka (symbol Ježíše Krista) a spolu s přijetím tradičních pohanských hodnot vytvořila velice příjemný svátek i v současném pojetí.
Na povrch vejce Keltové malovali různé symboly, nejčastěji to byly ony klasické spirálky či proužky. Barvení se provádělo čímkoliv, co bylo po ruce, od slupek cibule po černý bez a vratič. Jako skutečný fetiš a magický předmět sloužilo vejce právě v tento čas, kdy zemědělci znovu ořou svá pole. Při tomto samotném magickém rituálu, při kterém jsou znovu polnosti probuzeny, se vejce nosilo během celé orby. Nakonec se obřadně vhodilo do brázdy, čímž byl naplněn magický obřad. Často ještě majitel domu sebral popel schovaný z jiných rituálů během roku k tomu, aby takové vajíčko přikryl a dal tím bohům najevo, že on i jeho rod ctí tradice. Keltové pamatovali i na své mladší členy. Ukrývali takto vyzdobená vajíčka v trávě a děti je chodily hledat. Takovéto hledání vajíček mělo velice přínosný vliv na keltskou soutěživost a zároveň děti učilo, že žádné kouzlo není jen tak, ale je třeba po něm pátrat. Tyto hry se pořádaly často při tradičním putování na kopce. Rodiny a celý kmen pak ve znamení olše utišily své zimní neshody.

Dalším pohanským symbolem v tomto čase – schválně neříkám keltským, jelikož Keltové pravděpodobně tento zvyk převzali od dřívějších kultur – bylo právě dnes tak pro ženy nepopulární „pletení pomlázek a jejich následné užití“.

Existují dvě verze této tradice. Jedna tvrdí, že pomlázka je ztělesněný falus, který má ženám dopřát do dalšího roku plodnost a zdraví (symbolika znovu otevřených polí). Zvláště pokud uvážíme, že nyní nastává období svátků více spojených se sexuální tematikou než v předchozí „temné“ polovině roku, připadá mi tato verze více symbolicky zapadající do keltského kola roku. Druhá teorie mluví o vyhánění nečistých duchů a démonů z žen. Tato teze je více nakloněná okultním praktikám ranného středověku, a tudíž ji považuji za nekeltskou. K tomu také mluví tradice pojednávající o právech žen v keltské společnosti. Stejně jako novodobé přetvoření tradice, kdy o přestupný rok chodí ženy s pomlázkou – odporuje to logice obou dvou tradic, ale na druhou stranu chápu, že v dnešní době emancipace se není čemu divit. Proto se dnes stává, že se na vesnicích potkávají o přestupný rok (který mimochodem keltský rok neznal) skupinky ozbrojených mužů i žen, a pak nastává ta pravá očista.

V této době kvetou trnky, jilmy a kručinky, z bylin se nejvíce užívá podbělu a devětsilu, které zahánějí zimní nachlazení a slabosti. Spojení pozdějších keltsko-germánských tradic se objevuje i u našich německých sousedů, kdy se na Květnovou neděli pletou věnce ze zimostrázu, zeravu, tisu, chvojky, jedle, smrku, vrby a listí z buku. Takovýto věnec se pak upevňuje na bezový kříž na dlouhé lískové holi, na který se pak zavěsí vejce. S tímto je spojeno i naše svěcení kočiček.

Nejsvatější bylinkou tohoto času je pochopitelně prvosenka neboli petrklíč, sloužící bohyni jako klíč k nebesům. Opouští tak pomalu symbolicky svůj spánek a chystá se opět obejmout svět a svůj lid. Není divu, že se později tento symbol objevuje i na svazku klíčů sv. Petra.

(25. březen)

Na svých přednáškách dost často slýchávám otázku, jak jsem tyto informace o malých svátcích získal. Má odpověď je vždy stejná a zní takto: Vnímám okolí, ve kterém žiji, srovnávám si souvislosti a neustále se učím nové, neustále pátrám.
Tento svátek je jedním z názorných příkladů takové práce.

25. březen býval v dřívějších časech nazýván dnem Návratu Bohyně. Dnes je tento svátek přejat křesťanským učením jako Zvěstování Panny Marie. Tento den byl pro Kelty výjimečně důležitý, jako součástí plynulého toku dění mu proto nebyl vyhrazen žádný větší svátek. Je to dáno i jeho pozicí hned za jarní rovnodenností. V tento čas Bohyně Matka sestupuje z nebes (od nebeských bohů Taranise, Teutatese a Essuse), aby se znovu vrátila ke svému letnímu choti Cernunnovi a zaujala pozici jeho ženy. Jak víme, tak v protilehlém svátku, který byl slaven kolem 15. srpna (dnes nanebevzetí Panny Marie), se zase Bohyně zasnoubí s bohy nebes a Cernunnos tak zůstává sám. Odtud pramení posměšné pojmenování muže, kterého žena podvádí – tedy paroháč (doslovně Cernunnos – korunovaný parohy). V tento čas však Bohyně vedle krále podsvětí zaujímá svou pozici bohyně plodnosti. Symbolicky je tak vyjádřen fakt, že síla nebes (vichřice, sněhové přeháňky a deště) se přesouvá do síly plodnosti polí, luk a hájů. Cernunnos je ve své nejstarší podobě zobrazován jako jelen, později jako muž s jeleními parohy na hlavě, často v sedu se zkříženýma nohama, jenž v jedné ruce svírá torques – keltský nákrčník, symbol síly a vládnoucí vrstvy, později (zvláště po začátku užívání tohoto šperku Vikingy) symbol kruhu. V druhé ruce držíce hada, jenž je zde symbolem energie, podzemí a prozření, nikoliv hříchu a vyhnání Adama a Evy z ráje.
Cernunnos je znám jako dobrý bůh lesů, který se lidem zjevoval po celé západní Evropě, a to i v době středověku, během něhož byl však jeho kult rozmetán církví a sám Cernunnos byl zastřen postavou Ďábla. Ďábel tedy měl žít v podzemí, obklopovat se posly zla (hady) a vládnout nečistým duším (symbol torquesu). Je však zajímavé, že si církev ponechala sv. Huberta, jenž bývá dost často zobrazován jako bílý jelen s křížkem nad hlavou.

Na jarní rovnodennost se tedy Bohyně žádá, aby přišla do polí, požehnala je a zajistila tak zemi plodnost. Tento svátek svým způsobem uzavírá celý proces rituálu, v němž dojde ke spojení mužského a ženského principu a snese se z nebe na zem. Celý obrod má ještě dopad psychosociální, a to v tom ohledu, že Bohyně nyní „kráčí mezi lidmi“, tudíž je třeba více jednat a ne již trávit večery vysedáváním doma u krbů.

(16. duben)

Období zvané Sail, tedy „období vrby“, bylo již pro Kelty časem pevného svázání Bohyně se zemí a počátkem dlouhodobého působení jara a tepla.
V tento čas se země rozevírá a vydává své poklady – vše rozkvétá a stromy začínají pučet. V dávných dobách jsou tyto dny známé jako dny energie a nové životní síly. Vrba, podle níž je toto období označeno, má velký vztah k vodě a zároveň je měsíčním stromem. Je považována za strom života i konce, neboť i ze zdánlivě mrtvého pahýlu na jaře opět vylezou nové proutky. Vrba je také známa jako jeden z mála léků na otravu rulíkem zlomocným či blínem. Sám jsem měl možnost pozorovat, jak silice vrby zahánějí opojné stavy vyvolané těmito bylinami, jejichž používání je nadmíru nebezpečné a mělo by se přenechat jen zkušeným lidem.

16. duben, který se později v keltských zemích stal svátkem sv. Padarna, znamenal pro Kelty počátek práce na poli. Když se rozevírá země a vydává své životodárné výhonky, je jisté, že se objeví i nemilý plevel, od něhož je pole nutné očistit. I na zoraném poli se uchytí nové, neboť síla Bohyně je veliká a plodná. V tento čas bylo také vhodné opravit poslední nástroje na obdělávání půdy a začít pomalu osévat.

O Keltech se často se mluví jako o bojechtivých válečnících, to ovšem není zcela přesné, neboť tato teze se zaměřuje pouze na jednu tvář této kultury. Keltská láska k půdě bývá dnes často překrucována v jakousi pseudo-víru spojenou s elfy, vílami a podobnými tvory. Tato tradice nemá s Kelty tolik společného, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musíme si uvědomit, že toto mínění je hodně ovlivněno severskou tradicí, kde podobné vztahy byly častější než u Keltů. Navíc zobrazování skřítků, víl a jiných bytostí pochází částečně ze starého Řecka s tím, že finální podoby dotáhla k dokonalosti především renesanční okultní praxe. Tak díla jako Elementární bytosti od Paracelsa, či spíše jejich odkazy, se vlivem nevzdělanosti některých badatelů dostávají nazpět proudem času až ke Keltům. Lesní bytosti znamenaly pro Kelty přirozenou součást života, ovšem pokud bylo potřeba vystavět nové oppidum, neváhali tito „objímači stromů“ les vykácet a jeho pozemky přetvořit na ornou půdu. Tento proces není vůbec v rozporu s keltským myšlením, neboť se jedno ztělesnění živoucí Bohyně proměnilo v jiné a Bohyně tak nabídla svou divokou náruč svému lidu.

S polem je spojena většina keltských svátků a tradic, ať už se to týká první královské orby či běžného žehnání pivem a chlebem, což nám dává znát skutečný vztah Keltů k jejich živné půdě.

(25. duben)

V návaznosti na původní keltské tradice je Ptačí den (ve Velké Británii Kukaččí den) dodržován dodnes. Jedná se o další symbolický den jara, při němž se vítá ptactvo vracející se zpět z jižních krajin. Bylo to další znamení přízně Bohyně a je nepochybné, že bylo takto vysvětlováno. Pokud se třeba některý houf opozdil, mohlo to být vykládáno jako zlé znamení.

Je nám známo, že druidové znali metodu věštění budoucnosti dle letu ptáků, která byla ovšem spíše založena na prosté logice. Pokud z lesa vyletěl houf ptáků, bylo jasné, že se tam něco děje a je třeba se mít na pozoru. Dnes také víme, že před deštěm vlaštovky lítají níže u země. Tehdy možná nebylo jasné, že je to kvůli tomu, že se drobný hmyz připravuje na dosednutí, neboť změnou tlaku vycítí déšť a vlaštovky tedy musí lovit níže svou potravu. Moudrý druid pak snadno dokázal předpovídat déšť. Je ovšem možné, že celý vztah esoterního cítění a ptactva vězí v něčem jiném. Je známo, že čáp dokonale vycítí plodnou energii, a tak se usazuje nad domy, jejichž energie je v naprostém souladu se zemí. V těchto domech se také častěji povedlo početí i narození dítěte, proto je dodnes čáp považován za nositele dětí. Někde se říká, že čáp nosí pouze kluky a děvčata že nosí vrána. I tato teze má své kořeny u Keltů, neboť vrána byla vtělením bohyně Morrigan. Morrigan (též Morgana, Morrigu) byla bohyní válek, ale také bohyní vášně, smyslnosti a sexuálního chtíče. Byla to právě vrána, která ukončila život héroda CuChulaina klovnutím do ramene.

Symboly ptáka nejsou u Keltů ničím vzácným. Ať už se jedná o dravce na helmách keltských válečníků nebo o ztělesnění britské bohyně smrti Morrigan v podobě vrány.
Je zajímavé, že Keltové vyjadřovali havrana i vránu jedním slovem „Bran“, jenž se také často vyskytoval v kořenech jmen. Z historie a legend jsou známa jména velkých válečníků jako Brannus, Brennus nebo moudrých druidů jako Vendigeitbrann.
Dalším ptákem uctívaným Kelty byla holubice – Glomen. Tento symbol mládí a krásy, stejně jako nevinnosti a lásky byl hojně používán v lidovém umění.
Z legend se také často dozvídáme o proměnách mužů a žen v malé ptáčky, kteří pak hledají cestu k vysvobození skrze lásku a napravení svých chyb.
V neposlední řadě je třeba zmínit fascinaci Keltů čápem, volavkou, sovou, dudkem, poštolkou či právě kukačkou.

(Beltine, Májové slavnosti, Valpuržina noc, Lá Beltaine)
(1. květen)

 „Za noci májového úplňku tančí duchové přírody, národ víl a Elfů jásavě plesá. Nastává hřmotná veselice, předvečer královské svatby. Slunce odložilo medvědí kůži a objevuje se jako zářivý mladý hrdina, který svírá svou květy ozdobenou nevěstu v milostném obětí. Vláda Boha Belena (Belenos, Bel, Bil, Baldr, Baldur, Apollón), zářivého, jasně oslnivého a jeho nevěsty Belisamy (Danu), přináší světlou, teplou polovinu roku.“

Dříve než si vůbec vysvětlíme, jaká je podstata této oslavy, je nutné si připomenout dvě podoby keltského kalendáře. Ten první jest kalendářem pevným – podle něj připadá tento svátek na 1. květen (nesmíme zapomínat, že keltský zvyk nám velí uvažovat jako začátek nového dne setměním toho předchozího, tím tedy svátek Beltain připadá na předvečer 1. května). Druhý kalendář je ovšem ovlivňován fázemi měsíce, a proto nejde přesně říci, na který den tento svátek vychází, jedná se však o 1. úplněk měsíce května.

Pakliže by se měl tento svátek charakterizovat třemi slovy, pak jsou to dozajista Oheň, Májka a Láska, ve své nejvášnivější podstatě.
Slovo Beltain je dost často „přesně“ překládáno jako „očistný oheň“. Daleko přesnější je však překlad „Belův (či Belenův) oheň“, neboť souvislost mezi očistným ohněm a bohem Belenem (či Belenosem – zářícím) se nedá přejít bez pozastavení.
Bůh Belenos je mimo slunečního božstva i bohem léčivých zřídel a věštění . Právě Belenův léčivý aspekt je brán jako jedna ze tří podstat tohoto svátku.

V předvečer Beltainu se zhasínaly všechny ohně ve vsi a na obřadním místě druidové zapalovali Oheň hlavní. Tímto jedním ohněm to celé začíná, od něj se zapalují obvykle další dva ohně, které vytvoří „bránu Beltainu“. Od tohoto ohně se také roznášel oheň zpět do chatrčí.
Oheň – a zejména jeho dým – byl považován za očišťující a měl lidem zajistit zdraví po celý rok. Proto je tento oheň přeskakován a branou Beltainu je prováděn dobytek, aby tak bylo zajištěno jeho zdraví a plodnost. Pakliže se ceremonie koná u hlavního ohně, lidé neprocházejí branou sestavenou ze dvou hranic, ale otáčí se kolem hranice jediné. Odtud také pramení zvyk skákat přes ohně.

„Ovocné stromy kvetou, včely se rojí a slaví svatbu, buky se zahalují do světlého, příjemného listí.“

Dalším aspektem tohoto svátku, jehož slavení se zachovalo do dnešních dob, je tzv. stavění Májky. Bývá to oloupaný a větví zbavený březový nebo smrkový kmen, jehož zelená koruna prochází velkým květinovým věncem ovinutým barevnými stuhami.
Tento symbol je ztělesněním mužského falusu, který je vrážen do země jakožto symbolu Bohyně – tedy ženy. Kolem májky se tančilo v kruhu. Každá veselice si volila nejkrásnější pannu jako vtělení Bohyně lásky, ozdobila ji kvetoucím hlohem, sedmikráskami, kopretinami nebo ji zahalila do březového listí a na hlavu jí posadila korunu z květů. Silný mládenec se začernalým obličejem oblečený do zeleného ztělesňoval Zeleného muže – jejího manžela.
Ještě dnes bývá zvykem políbit ženu pod břízou (někdy rozkvetlou třešní, jabloní…atd.), čímž se spojí láska dvou základních principů.

„Mládež vyrazila do lesů, děvčata se opevnila v „hradech lásky“ (chateau d´amour), které chlapci brali útokem.“

Májové oslavy byly také časem koupelí. Časně ráno se vycházelo ven, aby se mohla provést koupel v čerstvé rose a obličej omýt „vlhkostí, která nepochází ani z deště, ani ze země.“
Májová královna a její druh poté vodou polévali lid – kouzlo deště a plodnosti.

Svátek byl tak významný, že jsou jeho datu přisuzovány i důležité události, jako například přistání Partholóna, Tuatha Dé Dannanů i Melesianů v Irsku.

K rostlinám tohoto svátku patří například i česnek. Říká se, že „česnečka“ o Valpuržině noci dokáže odhánět zlé síly. Dále kozlík lékařský – tradice praví, že kdo vezme do úst kousek kořene kozlíku a pak políbí osobu, kterou chce získat, ta mu neodolá. Poslední důležitou bylinou je popenec – věnec z popence o Valpuržině noci nasazený na hlavu umožňoval poznat čarodějníky.

V mnohých legendách jsou nám tyto slavnosti popisovány jako „orgie“. Uvedeme-li příklad na zfilmované verzi Lesů Avalonu, můžeme zde nalézt vysvětlení podstaty tohoto svátku. Nutno dodat, že z historických pramenů máme doklady i o spojování římských a galských rodů pokrevním poutem – tedy početím dítěte. Je vcelku logické, že se pak svatby konaly na Lughnasadh, který je slaven v srpnu. Dá se tedy očekávat, že mnoho „dobytých hradů“ začalo právě v čas Lughnasadhu projevovat své nové proměny, a bylo proto načase svázat vášeň s rozumem a rodinou.

(20. květen)

20. květen je v keltských tradicích postaven na přelom dvou měsíců – Giamonios a Samivisonios. Dle období spadá pod vládu Húath, tedy Hlohu. Samotný název měsíce Samivisonios se dá přeložit jako „období jasu“. Keltové tak vyjadřovali jejich obeznámení s plynulým prodlužováním a zkracováním dne, a co je více důležité, dokázali tento ryze astronomický jev zakomponovat do svých tradic. Dá se tedy skutečně mluvit o „souznění s přírodou“, ovšem ne v tom smyslu, jak je to dnes přetvářeno. Celé období je zasvěceno bohu Taranisovi (ze starokeltského Taran – Blesk). Tento bůh má s bohem Succelosem jednu paralelu, která opět protíná „myth“ celé keltské společnosti. Stejně jako byl Taranis často římskými „uchovateli tradic“ (Caesar, Diodoros, Lucanos) označován za krvavého boha, v jehož jménu se konaly až neskutečné oběti, bývá Succelos stejně neprávem obviňován z podobných krutostí.

Bůh Succelos skutečně představoval pro Římany jisté nebezpečí, dá se totiž s trochou nadsázky říci, že byl „kovářem druidů“ (někdy se v překladu uvádí „nebeský kovář“). Druidské učení, stejně jako učení kněží, léčitelů, šamanů a mágů, je často započato na základě prvního očištění a ukončeno konečnou zkouškou víry. Succelos byl v tomto ohledu jakýmsi „rektorem“ druidů. V Irsku je znám jako Goibhniu, ve Walesu jako Gofannon. Jeho podoba se nám proto zachovala hned v několika bájích. Jeho jméno, známé v Galii jako Succelos – „ten, který silně tluče“ – je znázorňován jako statný muž v krátké tunice, kapuci a kalhotách, který v ruce třímá palici, na konci opatřenou dvouhlavým kladivem. Jak už je u Keltů zvykem, jedna hlavice dávala život a druhá jej brala. I v tomto nástroji můžeme vidět nekonečný koloběh života, který je na počátku představován zrozením a na konci smrtí, přesto jsou oba tyto aspekty na jediné „násadě“.

V následující báji zůstává zachycen průběh takového zrodu pod Succelovou taktovkou:

Student, který si přál zaujmout právoplatné místo mezi druidy a sloužit u některého dvora, byl nejprve Succelem rozdrcen na malé kousíčky. Ty poté nejvyšší soudce Succelos vhodil do kouzelného kotle, v němž se uchazeč nejvyšší moudrosti vařil. Po vytažení byl položen na kovadlinu a Succelos mu údery palice navracel život. Nově narozený druid pak znal všechna umění, byl očištěný a moudrý a rozuměl řeči všech tvorů.
 (Lunwer – volné zpracování pověsti)

Tato pověst zachycuje hned několik důležitých prvků keltské mythologie, které je nutno připomenout. Keltský kotel byl de facto znázorněním „zásvětní říše“ – tedy prostorem, kde je přítomna jen čirá moudrost, kde neexistuje zde žádná emoce, jen poznání. Tento stav se dá přirovnat k různým podobám „vesmírné moudrosti“ či ke „kolektivnímu nadvědomí“. Je to tedy popis rituálu, kterým dodnes procházejí někteří zasvěcenci do šamanské praxe, stejně jako zájemci o kněžské roucho.
Jako každá legenda má i tato svůj ryze materialistický základ, který nalezneme v popisech rituálů přijímání do úřadu bardů v keltské době (později Fili, Brehon aj.). Takový zájemce byl často vystaven fyzické námaze, jako je například těžký balvan na prsou či ponoření do ledové vody. V tomto fyzickém vypětí musel umět zapomenout na tělesnou schránku své duše a vytvořit a přednést oslavnou báseň dle výběru porotců. Takovýto člověk byl pak uznáván jako řečník. Po zániku druidské moci na počátku středověku to byli právě Brehoni, kteří Irsku dali novodobé zákony.

Succelos je tedy jedním z bohů, jejichž odkaz je v keltské mythologii stále patrný a bude patrně živen do té doby, dokud budou existovat učenci, kteří budou ochotni podstoupit oběť, aby získali něco z onoho „Kotle moudrosti“.

(24. květen)

24. května, byl slaven svátek opačného ražení, než je ten předchozí. Oproti oslavě Succelose, která byla více méně oslavou dodržovanou druidy, byla oslava Bohyně skutečně kmenovou událostí.
Samotná postava Bohyně Matky je v keltské mythologii dosti nejasný, i když velmi často zobrazovaný pojem. Keltské náboženství se skládalo vždy z posvátné trojice bohů, např. Taranis – Teutates – Essus v Galii, Taranis – Epona – Teutates v Hercynském lese či Morrigan – Tarranis – Dagda v Irsku. Vždy se jednalo o zastoupení trojice bohů. Takovéto zobrazení bohů je však některými dnešními znalci v oblasti teologie a religionistiky, stejně jako praktikujícími druidy, považováno za nepřesné, jelikož je přenesené do jiné doby. V keltské době byla antropomorfnost všude chápána jako přirozená věc. Příroda nikdy není stejná, sice se cyklicky vrací do stejného bodu, avšak již dávno posunutého do jiné roviny. Keltské umění nám často tuto přirozenou změnu zobrazuje, ať už se týká třeba přerodu Gwiona a Ceridwen v mythologii nebo antropomorfní rukojeti meče v umění kovářském.

Různé kmenové obměny jednoho a téhož boha nejsou ničím neobvyklým, proto se není čemu divit, že někteří znalci považují často všechny podoby bohyní (nikoliv však bohů) za totožné. Kupříkladu Mateřská bohyně, na jejíž počest uspořádal Lugh oslavu, je tou samou bohyní jako moudrá Ceridwen či bojechtivá Morrigan. Možná že je zde jistá paralela ke skutečným ženám, které „pružněji“ (nechť mi páni odpustí) reagují na okolní změny a přizpůsobují se. Je to prostá lidská snaha přežít a ochránit své dítě, či je to odkaz Bohyně v každé ženě?

Mnozí z Vás mohou nad touto otázkou bloumat, Keltové však měli v této věci jasno.

Právě proto byl 24. květen oslavou ženského aspektu, představovaného na nejvyšší úrovni právě Bohyní Matkou. Oslavy se konaly v duchu rodiny, kdy se sešel celý rod, který uspořádal oslavu. Slavnost samotná byla vždy otázkou rodinného rozhodnutí, v tomto případě to však byla žena (jakožto přirozená „kněžka“ bohyně), kdo měl rozhodující slovo. Dodnes nalézáme vyobrazení mateřské bohyně jako trojici žen (panna, žena, bába) či jako urostlé ženy s bílým psem. Bílé zvíře bylo samo o sobě považováno za posvátné (pro jeho výjimečnost stejně jako pro barvu). Pes byl ochranitelským zvířetem doprovázejícím poutníky na cestách. Bílý pes po boku bohyně měl však ještě jeden aspekt, a to léčitelský.

Chápat obraz bohyň v keltském světě jako různé podoby téhož principu není ani tak důležité, podstatnější je chápat ženu jako rodičku a uchovatelku rodu, ztělesnění krásy a vášně (i boje) a jako nositelku tradic. Neboť jsou to velmi často ženy, od kterých slýcháme první báje…

(Svatojánská noc, Alban Hevin, Meán Samhraidh, Litha)
(21. červen)

V měsíci Equos, období Dair – dubu, se nalézá další z hlavních astronomických svátků, a to letní slunovrat. Toto období bývalo pro keltský lid velmi vítaným časem, neboť válečníci mohli na chvíli zapomenout na své války a rolníci si oddychli od tvrdé práce. Pro kastu kněží byl však Alban Hefin svátkem „spojování“ a „utváření“. Byl spojením slunečního kultu a kultu vody a vítězstvím světla nad temnotou. Nehledě na váhu, kterou tomuto období propůjčovala právě patronace dubu jakožto keltské posvátného stromu nejvyšší důležitosti.
Měsíc Equos, tedy měsíc koní, byl také považován za vhodný čas k přesunům, pěším či vojenským.

Letní slunovrat je pochopitelně jedním z nejdůležitějších svátků. Posvátným rituálem sám o sobě byl v tento čas i východ slunce, nehledě na skutečný čas slunovratu (jehož úloha je také velmi důležitá, viz níže). Při takovém východu slunce se i dnes srocují davy lidí kolem megalitického kromlechu Stonehenge v Anglii, z jehož středu lze pozorovat východ slunce.

Pro zajímavost – v našich podmínkách byl zkoumán v rámci projektu Menhir 94 menhir nacházející se u Klobuk na Slánsku. Menhir nese název „Kamenný pastýř“. Při měření geomagnetického pole vědeckými pracovníky projektu byla právě v době slunovratu zjištěna anomálie, kterou zdánlivě nečinný kámen vytváří přesně v okamžiku východu slunce 21. června. Magnetická korona tohoto kamene je posunuta zhruba o jeden metr směrem na východ…dodnes se nedaří tento úkaz vysvětlit.
Vraťme se ale zpět do dob Keltů, ve které by byly tyto anomálie přirozeně vnímány jako naprosto přirozený důkaz vlivu bohů.

Kult slunce je patrný v mnoha keltských bájích. Většina hrdinů bývá přirovnávána ke slunečnímu bohu, který vítězí nad temným padouchem. Dodnes můžeme tento odkaz pozorovat ve většině pohádek a bájí (a nejen z keltské oblasti).

Kulturně byla oslava také zachována v podobě pálení svatojánských ohňů. Na nejvyšších kopcích se zapaloval oheň, podobně jako při Beltainu. Nejprve však bylo potřeba takový kopec vybrat a uspořádat na něj pouť, jíž se účastnila celá obec. V oblasti ČR máme několik takových posvátných míst, na které procesí vedla, vyjmenujme alespoň Říp či Blaník.
Ceremonie byla dosti podobná té Beltainské. Kolem ohně se tančilo, skákalo se přes něj, mladé páry se držely za ruce, aby předešli nešťastnému rozchodu…
Bylinami zapálenými od ohně se žehnalo dobytku. Pokud to bylo možné, tak se domy i celé vesnice obcházeli s pochodněmi. Konala-li se ceremonie na odlehlém kopci, obcházel se ten. Popel z rituálního ohně byl považován za posvátný a byl používán k posvěcení polí a nástrojů.
Oheň samotný tančil na dubovém dřevě, do kterého se přihazovalo dalších devět druhů dřeva a otýpka klestí z ohně z minulého roku.

Po rozednění, které druidové vítali zpěvem a modlitbou, se konala pouť k posvátným pramenům a studánkám. Stejně jako při jiných svátečních příležitostech se zde věštilo. Pokud byl do studánky vhozen posvátný popel z ohně, bylo proroctví přesnější (možná paralela z dnešní tradice věštění z kávové sedliny). Do studánky se dále vhazovaly posvátné předměty, od skleněných šperků přes železné amulety i zdobené předměty denního užitku. Voda obohacená o popel a obdařená dary byla poté brána a rozstřikována po polích, což mělo dodat zemi vláhu a přivolávat déšť.

Jak již bylo řečeno, nezapomínalo se ani na dub, který drží patronát v tomto období. Je jisté, že i v tomto období se stromy, keře a studánky zdobily podobně jako na Beltain, tedy pestrobarevnými pentlemi a drobnými ozdobami. Oslavy trvaly celých 12 dní.

Jako při správném keltském svátku měly ženy za povinnost uvařit pivo, do něhož se posléze přidávalo koření z místa, kde se ceremonie konala. Byl to čas radovánek, který teprve s příchodem středověku začal měnit svou funkci na ochranu proti démonům. Dá se říci, že v době Keltů se zde vyvolávali „démoni“ v podobě lidských neřestí, což se pochopitelně církvi nelíbilo. Keltové totiž často v návalu euforie (piva) tančili jen ovinutí pásem z pelyňku či sporýše s věnci z popence na hlavách.

Samozřejmě, pokud se jedná o dobu, kde má slunce největší vládu, znamená to, že je to doba maximální síly slunce (délky dne), což samo o sobě bylo Kelty vnímáno i jako smutný čas, kdy slunce už bude pouze slábnout .
K tomu se váže legenda, ve které se praví, že sluneční bůh Belenos („Zářící“) byl přímým potomkem Mateřské bohyně, která nechala přísahat všechny zemské i bytosti ze zásvětí, že neublíží Belenovi. Všichni tuto povinnost museli dodržovat, krom větvičky jmelí, která „neroste na zemi ani v zásvětí“. Toto si uvědomil bůh Lugh, který si z větvičky jmelí vytvořil mocné kopí (sluneční kopí), kterým Belena zabil jen proto, aby nastoupil na jeho místo.

Pro Kelty to znamenalo, že odteď už se chystá na svou vládu Lugh, jenž zanedlouho opět bude žehnat řemeslníkům a kovářům, kteří se pomalu budou schylovat do svých příbytků a upustí od válčení. Možná právě proto někteří dnešní autoři milně klasifikují Lugha jako slunečního boha. Tento titul náleží jen a pouze Belenovi, který od určitého období slábne, aby se poté dle keltské tradice změnil v Lugha – tedy boha, který již má větší rozsah činností – dokáže cokoliv, je kouzelníkem stejně jako řemeslníkem či válečníkem.

Mnoho lidí v tento čas definitivně sklepává ze svých ramen onu jarní ospalost a koná velké skutky. Dobu sklizně mají v tento čas sběrači bylin v celé Evropě. Dodnes se v období letního slunovratu sbírá devatero (někde 7, 77, 99) druhů bylin a kvítí. Mezi byliny tohoto období patří třezalka, heřmánek, plavuň, arnika, bezový květ, řebříček, čistec, sporýš, lopuch, kmín, divizna, popenec a mochna. Tyto byliny je dobré podržet u svatojánského ohně, aby se aktivovala jejich síla a tím se propojil koloběh…příčina s důsledkem. Tímto se kruh uzavře a ceremonie bude dovršena.

(15. červenec)

Prvním svátkem měsíce Elembiuos v období cesmíny je den zasvěcený jeřábu.
Cesmína měla pro Kelty velmi velký význam. Už z jejího jména – Tinne – můžeme usuzovat na spojitost s keltským Tine, výrazem používaným pro oheň. Kdysi byl tento keř hojně rozšířen po celé střední Evropě, zatímco dnes už zaujímá většinou pozici „strážců parků“. Listy cesmíny se také ještě dnes objevují v některých vánočních zvycích, jakoby se tím měl zažehávat oheň v každém příbytku, do nějž bude přinesena.
Stejně jako oheň byla i cesmína vnímána jako ochranitelský prvek, ale zároveň i jako symbol velké ohnivé síly.
Toto období bylo pro Kelty ve znamení stability. Vše, co bylo v tento čas započato, došlo až k velkému úspěchu.
Měsíc sám je pojmenován Elembiuos, tedy „svatební čas“, což už navozuje přípravy na nadcházející Lughnasad. Ještě před ním však byl neméně důležitý svátek, který skládal poklony další keltské posvátné dřevině, a to právě jeřábu.

15. červenec byl dnem, jehož patronem je již výše zmíněný jeřáb. Ten byl dle učení druidů výjimečným magickým symbolem. Na jeho dřevo bylo často ryto několik magických ogamských znaků, aby mu propůjčily ochrannou funkci. Takto upravené kousky dřeva se pak zavěšovaly po celém domě nebo byly nošeny na těle. Pro druidy, keltskou kastu kněží, byl jeřáb dřevinou pro výrobu lžic a hůlek.
Hned po lísce a bezu je to nejčastější dochovaná představa magické hůlky v keltských legendách. Není se čemu divit, druidové jistě znali základní magické obrazce a plod jeřábu je sám o sobě magickým symbolem.
V jednom hrobě z doby bronzové nalezli archeologové v Seelandu (Dánsko) nádobu, která byla vybavena zvláštní kombinací magických předmětů: koňské zuby, rysí drápky, pyrit, hadí obratle, ptačí průdušnice a větvičku jeřábu.
Proč byla tato dřevina u většiny národů tak ceněná, se můžeme jen dohadovat. Je to snad pro její barvu, která má barvu krve, ranního svítání a večerního západu slunce. Okrová barva byla vždy barvou rituální už od dob pravěkých lovců.
Keltové tyto stromy zasazovali na tzv. Thing – místech určených ke shromažďování.
Na jeřabiny narážíme v několika irských příbězích, kde jej hlídají draci nebo jsou pokrmem Bohů.

Dnes jsou jeřabiny sbírány podobně jako bez nebo šípky jako cenný zdroj vitamínů a síly na zimu. Jsou výtečné proti revma, dně, kurdějím i nachlazením. Dnešní výzkumy dokazují, že plody obsahují více vitamínu C než pomeranče a citróny…je snad tohle ten keltský oheň?

(1. srpen)

Hlavním svátkem v měsíci Elembiuos – čase svatebním – je Lughnasadh.
Mnoho dnešních autorů tvrdí, že nejdůležitějším svátkem v keltském roce je Samhain, kterým vše začíná a vše končí. Osobně tvrdím, že tím nejdůležitějším je Lughnasad. Tento svátek má hned tři roviny: rovinu zemědělskou, rovinu kulturní a rovinu sakrální.

Na kopcích zaplály ohně, bůh Belenos má svou hranici a na jeho trůn dosedá Lugh – zářivý.

Bůh Lugh byl znám jako patron všeho umění a řemeslníků. Býval velkým kouzelníkem i bojovníkem, který svým kopím zabíjí boha slunce Belena. Dle pověsti byl Lugh polobohem. Tyto svazky mezi keltskými božstvy a smrtelníky jsou chápány naprosto přirozeně a v legendách jich nalézáme několik. Na rozdíl od CuChulaina se Lugh naučil všemu umění, ať již umění boje či magické umění druidů. Když všem vynikal, vyzval každého z bohů na souboj v umění jim vlastním. Ze všech těchto bojů vyšel jako vítěz a byl proto přijat mezi Bohy.
Lughovou nevlastní matkou byla mocná bohyně Tailtiu, Velká Bohyně Matka, na jejíž počest bůh Lugh tento svátek založil.
Zde se poprvé prolíná lidský svět s tím božským. Často totiž panuje přesvědčení, že Lughnasad je svátek na počest bohu Lughovi. Toto tvrzení je naprosto nesprávné, neboť degraduje lásku syna k matce na pouhý samolibý zvyk. V keltské společnosti nejsou bohové vnímáni jako „nástroje poslední soudu“, ale spíše jako „archetypy bytí“. Tudíž má Lughnasad i své morální pravidlo, které nám říká: „nezáleží na tom, jak mocný jsi, cti svou matku, svou vlast a svou zemi, neboť tak budeš ctít tradice“.
Kdo jiný než Lugh mohl dostát tomu všemu.
Bůh Lugh je uznáván mezi ostrovními i pevninskými Kelty a je vždy úzce spjat i se slunečním bohem.
Řada evropských měst nese slovní základ slova Lugh: Lyon (jejž Lugh údajně osobně založil ještě jako smrtelník), Loudun, Laon, Leuven, Leyden, Legnica a možná že i české Louny nesou část tradice tohoto boha.

Svátek samotný měl, jak už jsem naznačil, několik rovin. Mimo mythologickou a morální zde byla mnohem praktičtější rovina hospodářská a kulturní.
Právě tento čas nese na bronzové desce z Coligni název „Svatební čas“. V tuto dobu byly svatby velmi často uzavírány, a to hned ve dvou verzích. Tradičním keltským termínem bylo ono Kozinovo „Do roka a do dne“. Proto se často keltské svatby uzavíraly na dobu jednoho roku a jednoho dne. Pokud byl pár (nebo i více lidí) spokojen (či přežil), mohl být druhý rok oddán na celý život. Samotné keltské právo manželské je docela rozsáhlá kapitola a není v mé moci je zde celé popisovat tak, jak by bylo zapotřebí. Pokusím se jej tedy alespoň nastínit.
Keltská společnost uznávala bigamii. Stejně jako u společnosti muslimské za tím stály většinou války, které krutě ubíraly životy mladých mužů. Proto bylo nutné zachovat rod i tímto způsobem. Postavení žen mělo však jasná pravidla. Když si muž domů přivedl jinou ženu, měla ta původní určitý čas na vyštvání oné nové. Pokud se jí to podařilo, nová žena musela odejít a muž si tuto ženu nesměl vzít. Žena měla v keltské společnosti také své postavení, byla to opatrovatelka rodiny a domu. Ženy také často zastávaly po svých mužích zděděné pozice – takto se dostala do svého úřadu i britská hrdinka, královna kmene Icénů, Boadicea.

Nejen svatby měly o Lughnasadu své místo. Tento svátek byl zároveň časem udělování vyznamenání či přidělování polností za služby, ale i časem velkolepých soutěží i závodů. Oslavy trvaly obvykle 5 dní, během nichž bylo zakázáno násilí (vyjma soutěží a ukázek boje), projevy nevraživosti či vymáhání dluhů.

Asi nejznámější obřadní ceremonií zachovanou do dnešních dnů je dožínkový obřad. Druid za svítání prošel polem a vybral několik klasů obilí, které následně požehnal. Z těchto klasů se umlela mouka, z níž se vyrobilo těsto. Nakonec se z těsta vyrobila placka. Ta se musela upéci na ohni z jeřábu, jehož období je tak ukončeno a je mu vzdán hold. Upečená placka pak byla nabídnuta celé vesnici.
Velkou úlohu v tento čas hrál i král kmene. Ten musel podobně jako druid odříznout pár klasů, kterými zatočil na nejvyšším kopci nad hlavou a přivolával tak požehnání bohů. Otázkou je, jestli toto byl akt pro úrodu, či požehnání plodnosti na svou osobu (točení nad svou hlavou a opisování posvátného kruhu plodnosti).

Dalším zvykem v tento čas prováděným (zvláště na britských ostrovech) je uctění tzv. Zeleného muže – symbolu vegetace, který pomalu odumíral. V podmínkách ČR je to zejména postava Ječmínka, který je připomenutím této ceremonie.
Dnes velmi populárním zvykem je utváření postav z posledního dožínkového snopu. Málokdo už ale ví, že tvar postavy byl odvozen z kvality úrody. Když byla úroda veliká, byl tvar jasně podobný panně, pokud však úroda byla sotva dostačující, bylo nutné postavu symbolizovat do tvaru babice, bohyně Cailleach. Mnoho dnešních „druidů“ se tak dopouští nejen porušení tradic, ale ničí i kouzlo, které má celý obřad provázet. Pokud jsou sýpky plné, není třeba se obávat babice a příchodu zimy, proto je možno opěvovat život a mládí, pokud je však úroda slabá a příchod zimy je už za dveřmi, je nutné vzdát hold právě Cailleach a prosit ji o shovívavost – v tom je podstata rituálu.
V Čechách se poslednímu snopu dodnes říká „starý“ nebo „dovazný“, na Moravě používají označení „bába“.
I zdobení snopu je tradiční – vlčí mák, koukol polní, heřmánek či chrpa.
Poslední vůz s obilím byl vždy doprovázen dvojicí – pánem žní a královnou. Vůz byl majestátně ozdoben kvítím i plody a takto vyjel slavnostně z pole za bránu vesnice.

1. srpen byl mezi Kelty natolik zakořeněný svátek, že jej byla církev nucena přijmout pod záminkou oslavy sv. Petra. V tento den se Petrovi, který byl vězněn Herodem, zjevil zářící anděl a uvolnil mu okovy. V ten samý den byl Lucifer (ten, který nosí světlo – Lugh) svržen do podsvětí (Lugh též vládne jen v temné polovině roku, zbytek času vládne Belenos). Keltští křesťané zejména v Irsku však nespojují ani tak často Lugha s Luciferem, jako spíše s jeho přemožitelem archandělem Michaelem. Stejně jako Michael nosí i Lugh svaté kopí (jasanové kopí, pomazané jmelím). Právě některá místa v Irsku a jiných keltských zemích byla plynule přesunuta z patronace Lugha na Michaela – Le Mont-Saint-Michel ve Francii je toho skutečně „zářným“ příkladem.

(6. srpen)

Měsíc Edrinios, jak byl zachycen na kalendáři z Coligni, je překládán jako „čas práva“. Je to období po Lughnasadu, kdy se znavení válečníci pomalu přesouvají z bitevních plání ke stolům. Generálové vymýšlejí, jak vyčerpané protivníky přelstít po dlouhém obléhání a naopak jak své válečníky odměnit (viz Lughnasad).
V tento čas se řešilo právo na všech úrovních. Klasickým orgánem pro vykonávání práva byli druidové. Vzhledem k ústnímu podání tohoto práva bylo dlouho jen výsadou druidů. V pozdější fázi byly sepsány Brehonské zákony, které po dlouhou dobu řídily Irsko a dodnes mají hodně s dnešním právem hodně společného. I tzv. „zvykové právo“ Velké Británie má kořeny v tomto systému a je jasně rozdílné od práva římského, v němž je vše pevně stanovené.
Panovník v době Keltů mohl sice brát ohled na precedens dříve vynesený, ale vždy měl poslední slovo druid, který musel každý čin a skutek posoudit samostatně. V případě, že šlo o spáchání činu dvěma lidmi, byl každý posuzován podle svých pohnutek. Například za vraždu mohl být každý potrestán jinak (resp. jednomu mohlo být umožněno stát se obětí Bohům, kdežto druhý byl bez milosti popraven).

Proto bylo toto období nazváno Coll, tedy líska. Líska je v době Keltů vždy spojena s moudrostí, inspirací a věštěním. Známé keltské věštecké hůlky byly právě vyráběny z lísky.
Tato metoda se zachovala ve staroirském právnickém spise Snechus mor. Metoda se nazýváDichetal do chennaib, což se překládá jako „louskání ořechů moudrosti“. Každý lískový oříšek byl symbolickým naplněním nějakého vědění – dalo by se říci, že skrýval nějaké překvapení. Pokud zde naleznete spojitost s některými lidovými příběhy, nebudete daleko od pravdy.
Sama metoda věštění spočívá v kouzelné hůlce ozdobené několika znaky ogamské abecedy. Druid pak dlouze meditoval a nakonec požádal tazatele, aby se hole dotkl, poté mu byly zodpovězeny všechny jeho dotazy.
Symbolem pro keltské vědění a moudrost je kromě lísky a boha Ogmose (Ogmiose) také známý básník Fionn Mac Cumhaill, který je dle pověsti autorem dalšího systému věštění, tentokrát pomocí tzv. fionnova okna – crannchur.
Druid při tomto věštění rozhazuje různá dřívka na plátno obsahující ogamské symboly.

Fionn získal své vědění dle pověsti takto:

V zásvětí rostl strom s devíti lískovími ořechy, ve kterých byla soustředěna všechna moudrost světa. Jeden spadl do vody, kde jej pozřel posvátný losos. Fionnův učitel Finnces se jej sedm let pokoušel chytit, ale bez výsledku. Nakonec se mu to podařilo a přípravou pověřil Fionna, kterému na prst vystříkla trocha z připraveného pokrmu. Fionn si prst hned strčil do úst, aby jej ochladil. Výsledek vedl jeho učitele k nutnosti změnit básníkovi jméno na Fionn – Spravedlivý. Od té doby stačilo, aby si Fionn strčil tento prst do úst a získal tak všechno vědění světa.

Paralelu zde nalézáme s příběhem Gwiona, který pro změnu hlídal kotel s lektvarem moudrosti – ovšem ten byl tvrdě pronásledován.
Od té doby se každý básník v keltském světě snažil co nejvíce připodobnit Fionnovi, čímž vznikali pozdější skupiny bardů a Filidů.
Je zajímavé, že se pověst dále nezmiňuje o dalším osudu Fionnova učitele, který musel pokrm přeci dojíst…je však docela možné, že oním učitelem byl právě Ogmos, který seslal vědění na svého žáka, aby jej šířil dále.

Dá se říci, že samotný 6. srpen, kdy byla slavnost Tine prováděna, je vlastně jakýsi závěr Lughnasadu. Pomyslná tečka, která je konána v duchu ohně.
Oheň je v celé keltské mythologii a tradici vnímán velice intenzivně. V této podobě je však požehnáván samotný oheň a nikoliv požehnáváno ohněm. Druidové obcházeli kovárny i domácí krby, kde bylo ohni jako živlu požehnáno zrnem a pivem. Oheň je vždy pokládán za pouhého prostředníka mezi Bohy a člověkem a protože každý Kelt věděl, že dobrý nůž slouží jen do té doby, dokud je ostrý, bylo nutné jednou za čas „naostřit“ i oheň. A kdy jindy požehnávat nářadí než pod patronací boha řemeslníků, pod nějž v této době spadalo světlo, slunce i oheň.

(15. srpen)

Sbírání informací ke třem svátkům bylo spojeno s velkým úskalím. Svou práci jsem započal v době, kdy mi celý koloběh roku zůstával skryt, respektive celý se mi nezjevil v tom jasném a logickém světle. Dalo by se tedy říci, že jsem nebyl správným Keltem, který chápe svou mythologii a smysl existence v rámci keltské kultury. Nyní se pokusím celou problematiku osvětlit.
V této publikaci naleznete tři svátky, jež jsou si velice podobné svým názvem. Ovšem samotné názvy jsou většinou překlady názvů původních, nemohu si dovolit, či spíše ani nechci, je přizpůsobovat či zjednodušovat. Mohu se však pokusit vysvětlit podstatu těchto tří svátků, aby bylo pochopitelné, v čem jsou odlišné a zároveň proč jsou si jejich pojmenování tak podobná.

15. srpen je druhým pólem svátku, který se koná 25. března. Bylo by chybou chápat tento svátek jinak než Keltové – tzn. jako uzavřený kruh. 25. března Bohyně odchází ke svému králi do podsvětí a Cernunnos ji hostí celou polovinu roku až do současné doby, tedy do poloviny srpna. V tento den nastává čas, kdy bohyně, symbol plodnosti, která celé teplé období držela ochranu nad půdou, lesy a vším, co kvete a bují, opustí Cernunna a odejde za bohem Taranisem. Bohové Taranis, Teutates a Essus jsou bohové nebes, Taranis jako bůh hromu a blesku, Teutates jako bůh vody a Essus jako bůh větru jsou vládci všeho, co není na zemi.
V tento čas Bohyně odchází mezi tyto bohy, kteří o její pozornost velmi často bojují.

Celá mythologická podstata má své zdůvodnění jako vždy i na lidské rovině. Teplo pomalu ubývá a to, co bylo kvetoucí a zelené, pomalu uvadá. Pole jsou sklizená a louky vydají již jen pár léčivých bylin, které potřebují přízeň Bohyně Matky, ochranitelky a Země. Na druhou stranu na nebesích začínají zuřit bouře, déšť i sníh se snáší na zem a silné větry dují.
Vnímaví Keltové v tom celém spatřují přirozený přechod období, úzce spojený s jejich božstvy.
V tento čas si dívky pokládaly na hlavu věnce z lučních kvítí i bylin, čímž se symbolicky staly panenskými nevěstami, připravenými pro nového vládce.

Církev na tuto tradici zareagovala též velmi vnímavě a tento den se dodnes slaví jako svátek „Nanebevzetí Panny Marie“. Někde na toto navázal další zvyk Panny Marie kořenné. O paralelách s původním keltským svátkem nemusí být více řeč.

V legendách je Bohyně v tento čas znázorňována jako Arianrhod – paní stříbrného kola. Taranis má toto kolo ve svém znaku též, dělí se tak o něj. Bohyně Arianrhod je též bohyní věštění a inspirace, čímž se uzavírá toto kolo a vrací nás to zpět k lísce, jež je patronem tohoto období.

(9. září)

Každý ze svátků, které zde podávám musí přesně odpovídat měsíci, dle kalendáře z Coligni stejně jako období dle pověstí a tradic – to byla velká výzva pro mé bádání v této oblasti.

Měsíc Cantlos, jenž je zasazen do období vinné révy – Muin, je přesným důkazem propracovanosti tohoto kalendáře, tak jak jej dávní druidové dokázali poskládat ve své podobě. Cantlos, jenž znamená „čas zpěvů“, je skutečným podzimem keltského kola roku.
Cailleach už se usazuje na svůj trůn, Lugh požehnává práci a Bohyně odešla z podzemí říše na nebesa. Mnoho bardů už se usadilo u nějakého dvoru a započali vyprávět své příběhy.
Cernunnos, mocný bůh „korunovaný parožím“, se postavil do brány svého paláci v podsvětí, aby bránil příchodu následné temnoty.
Cernunnos je dnes snad nejznámějším keltským bohem. Znázorňován je jako muž korunovaný parožím v sedu se zkříženýma nohama, v jedné ruce třímající hada – symbol energie a v druhé Torques – symbol vlády.
V mnoha legendách se alespoň okrajově zjevuje, často jako patron lesa či jelen. Církev mu dala kabát sv. Huberta. V příběhu o Robinovi Hoodovi nalézáme postavu Herna, což není nikdo jiný než Cernunnos v podobě lovce. V českých poměrech jej vídáme v šumavských legendách – stačí si vzpomenout na pohádku o Smolíčkovi. Mnohem majestátnější pohled na tohoto boha a průvodce nalézáme v pověstech o Krakonošovi.

Samotný bůh má v keltské mythologii stejně významné místo jako Lugh či Bohyně Matka.
Často bývá nesprávně vnímán jako ďábel, kotelník, který vládne v podsvětí. Kotel, který nepochybně patří k postavě Cernunna, není ovšem kotlem ledajakým. Je kotlem zásvětním, do nějž každý Kelt musí dojít, být v něm rozmíchán na prapodstatu a posléze přetaven. V postavě Cernunna tak nalézáme jakéhosi alchymistu duší. Důležitou funkci zastává jako strážce podsvětí, které ovšem nebylo vnímáno jako peklo, ale jako místo, kde žijí všechny bytosti. Přesněji se tedy používá termín „zásvětí“. Klíče k těmto branám může dostat jen člověk, jehož provází síla a energie v podobě hada a moudrost, která je symbolizována v nákrčníku, jenž býval udělován králům jako odznak vlády.
Posledním důležitým rezortem, který měl tento bůh na starost, je patronace nad živoucí přírodou, polem a lesem (sám je napůl lesní zvíře a lovec).

Tento bůh má zajímavý osud, který je dnes také špatně chápán. Bohyně vždy 25. března vstupuje do jeho říše, aby s ním vládla až do 15. srpna. Jejich společná vláda dává požehnání přírodě. 15. srpna však opouští Cernunna a „jde za jinými“. Zde se rodí ono označení „paroháč“, kterým se tak rádi lidé častují, pokud je jim žena nevěrná.

9. září se tedy oslavovala celá podstata Cernunna. Tato tradice se dnes ve své nejsyrovější podobě projevuje v Abbots Bromley, kde se koná „Horn Dance“ tedy „Parohový tanec“, při němž se muži převléknou do kožešin a nasazují si na hlavu parohy. Pak společně tančí kolem posvátného ohně a celek vytváří napůl pochmurnou a napůl úchvatnou atmosféru. Bůh samotný totiž není ani dobrý ani zlý – je to bůh zastávající nejdrsnější zákony přírody a lesa, stejně jako starající se o dobro svých uctívačů a propůjčující jim sílu a vytrvalost lovců.
Cernunnos také může dle legend nabídnout uctívačům možnost proniknout do zásvětí, snadněji navázat kontakty se zemřelými a nebo je tam uvěznit navěky…

(23. září)

Měsíc Cantlos a období vinné révy – Muin, přináší další z velkých svátků slavený Kelty.
V rozličných zemích nese tento svátek různé názvy, ale ať už je to Mabon, Alban Elfed, nebo Meán Fómhair, jedná se vždy o čas uklidnění, přirovnatelný k usednutí posluchačů před stařenou, která bude vyprávět svůj příběh…

V tomto duchu se také celý svátek skutečně nese. Měsíc vinné révy byl v keltském světě obdobím počínajícího úbytku vlády slunce a s ním spojeným bohem Lughem. Byl to však také ještě čas sklizně, období, kdy lidé konečně získávali plody své práce a zvažovali jejích užití. Bardové v tomto čase ukončovali své putování krajem a usazovali se na zimu, a právě proto byl tento čas nazván Cantlos – čas zpěvů.
Za posvátné barvy v tento čas byly považovány zejména ty pestré, tak jako se sama Bohyně odívá v tento čas. Je pochopitelné, že v tuto dobu přechází vládá z boha Lugha na Cailleach, stařenu či také babiznu.
Ovšem plynulost tohoto přechodu zajišťuje jiný bůh a to sám Cernunnos – korunovaný parožím.
Cernunnos je přívětivým bohem, strážcem podsvětí a bohem hojnosti.
Plynule se tak přenáší vláda silného slunce na mírný čas sklizně, který je pomalu spojován se sklonkem roku a přechodem v nový život.
Bohyně Cailleach je totiž bohyní vskutku mateřskou, ačkoliv je to právě ona, která je často zdrojem strachu malých dětí. Je totiž bohyní života a smrti (opět napojení na Cernunna, boha podsvětí, nebo spíše zásvětí).
Ve skutečnosti by mělo být na Cailleach nahlíženo jako na velkou královnu, která dává život a zároveň sklízí smrt. Tato vlastnost, udržování rovnováhy, je patrná v celé keltské mythologii.
Ať už je to Succelos, který jedním úderem kladiva usmrcuje a jiným navrací život (ještě dnes můžeme u některých nemocných lidí vyznávající keltské bohy slyšet: „Tluč Succelosi, jen tluč“, namísto modliteb k Brighit) nebo i ve větší míře v případě bůh Lugh, který po zabití Belena nastoupí na jeho místo. V této souvislosti se tradují zvěsti, že kdo zabije druida, musí zaujmout jeho místo a pokračovat v jeho práci. Ačkoliv by to pro někoho byla v dnešní době spíše pocta, tehdy se vědělo, jaké břímě musí druidové opravdu nést, a tak nikdo nechtěl převzít toto „žezlo“ a zodpovídat se před Bohy kvůli nesplnění Geas -posvátných slibů.
Cailleach je tady zosobněním celé keltské mythologie a víry, proto je právem považována za jednu z podob Velké Mateřské Bohyně ve své zimní podobě. Tato Bohyně se také zjevovala u smrtelných lóží dávných králů a přinášela a zase odebírala dar moudrosti… a možná je právě ona oním „smrťákem“ dochovaným do dnešní doby.

Samotné oslavy podzimní rovnodennosti nebyly nijak skromné. Symbolem bylo dokončení sklizně a roh hojnosti. Tento roh bývá někdy přirovnávaný ke svatému Grálu, kolem kterého je dnes díky jistému autorovi takový humbuk. Na rozdíl od neshod v křesťanské víře pro Kelty není žádný rozdíl mezi San Greál a Sang reál. Roh hojnosti může být jednak na materiální stránce chápán jako nádoba, ze které když se dotyčný napije nebo je do ní ponořen (viz kotel Ceridwen) dostává novou sílu. Každé malé keltské dítě ale ví, že tuto sílu propůjčuje sama Bohyně, tudíž je to síla vycházející z prastarého zdroje Mateřství…
Hlavním smyslem tohoto svátku je tady upevnění rodinných svazků a setkávání přátel nebo celého kmene. Pořádaly se tedy bohaté hostiny, při nichž se lidé oblékali do nejlepších šatů a na stůl byly nošeny ty nejlepší pokrmy.
Na takové hostině to byli právě bardové, kteří za zvuků hudby bavili všechny sezvané svými vyprávěními ze světa a recitací se básně a tzv. Triád, krátkých moudrých veršů.
Obětním oltářem pro tento čas je přirozeně náruč Bohyně a její úrodný klín – pole.
Obětiny se zaorávaly do brázd, přičemž se věřilo, že takto posvěcená půda se svým majitelům příští rok odvděčí.

Přechodem do nové části roku se však nezapomíná na staré bohy.
Opět je uctíván bůh Lugh ve své původní podobě jako bůh řemeslníků (není proto pravdou, že je hlavně slunečním Bohem, jak se můžeme dočíst; takové teorie vychází pouze z nepochopení celého keltského systému), který nyní bude patronem domácích prací, nastupujících na místo prací na polích.

Dodnes jsou tyto slavnosti zachovávány v podobě oslav svátků sv. Michaela a Marie.
Pohanské svátky se přenesly do nové roviny, a ač každý nadáváme, buďme rádi, protože slavnosti svěcení kostelů, při kterých se sejde celá vesnice pod lípou a tančí, jsou naprosto věrnou kopií těch původních…

Jako symbol těchto oslav jsou uznávány všechny oblé tvary, hlavně semena (bukvice, žaludy), ale i např. jablka.

(15. říjen)

Poslední měsíc keltského roku nese název Midsamonios, tedy „polovina padání semen“, což je čas, který nastává po tomto měsíci. Můj učitel tento čas nazýval „malé padání“, bylo tomu proto, že v tento čas padají semena a listí…v tom dalším už padá i sníh.
Období je zasvěceno břečťanu – Gort.
Břečťan byl pro Kelty rostlinou, která svou mocí mohla evokovat štěstí, lásku a s tím spojenou věrnost. Často ještě dnes vidíme břečtan, který zdobí na vesnicích obydlí. V dobách Keltů se používal i jako koruna pro bardy i hlavně jako svatební koruny novomanželů.
Církev sama se pokoušela tento zvyk oddávání zlomit, proto prohlásila břečťan za pohanskou rostlinu. Ani to však nezastavilo následné generace Keltů, které nadále mnohem častěji uzavíraly své svazky v keltském duchu na mýtinách raději než v kostelech.

Samotný 15. říjen znamenal pro keltskou kulturu vždy mezní bod. Od této doby se již nesmělo dále táhnout na nepřítele, všechna obléhání byla zastavena a vojska stažena zpět k rodinám. Z válečníků se stávali řemeslníci, kteří přes zimu opraví své nářadí a Lugh přitom požehná jejich práci, aby s ním pak mohli na jaře opět vytáhnout do boje.
Tento zvyk však nebylo možné v českých podmínkách moc udržet, neboť na Hercynský les v tento čas vždy útočily jednotky Germánů. Ti si byli dobře vědomi tohoto keltského zvyku a nepovažovali za nutné připravit přes zimu nástroje na zemědělství či řemesla.

Intelektuální práce většinou nahradila válčení, nyní se tedy mohl i ten největší válečník představit jako otec od rodiny a hospodář. Zde se skloubí výjimečný talent Keltů v oboru válečnictví s jejich vynalézavostí. Taktéž noví adepti o druidské róby se nyní odeberou do posvátných hájů, kde se pokusí zaujmout ctihodné druidy, kteří jim poté poskytnou své vědění.
Vše pomalu utichá…aby za dva týdny bylo vše připravené na nový začátek…