Tři filosofická pojednání / Drei philosophische Schriften Lessing, Gotthold Ephraim
Rubriky

Tři filosofická pojednání – recenze

Když jsem se poprvé setkal s touto knihou, bylo to přímo na křtu tohoto díla. Musím uznat, že po shlédnuté scénce – rozhovoru mezi Ernstem a Falkem, která byla opravdu skvěle zahraná, se projevil můj skutečný zájem.

Scénka se týkala nejobsáhlejšího díla z knihy, a to sice části nazvané Ernst a Falk. Téma je jasné – Svobodné zednářství (SZ).
Musím uznat, že toto téma pro mne není vůbec neznámou kapitolou a osobně jsem svého času přečetl většinu z „doporučované“ literatury o tomto společenství. Osud tomu tak chtěl, že jsem si nakonec mohl zkusit i další procedury a úkony spojené s tímto „tajným společenstvím“ a poznat tak některé členy řádu osobně, ať už formálně či neformálně. Dodnes mohu s radostí říci, že jsem zjistil, že mnozí z mých letitých přátel jsou právě členové SZ, stejně jako někteří z mých oponentů a jsem za to ze srdce rád.

O to více jsem očekával, že jak bývá dobrým veřejným zvykem, tak se názor autora knihy na SZ roztrhne na jeden ze dvou možných proudů. Tím prvním je adorace řádu pro jeho zásluhy a tím druhým je naopak kritika pro jeho tajemnost a dnes tolik omílané konspirační teorie.
Musím říci, že pan Gotthold Ephraim Lessing mě opravdu ale opravdu překvapil.

Tak nějak jsem tušil, když mi byl dán do ruky výtisk k recenzi, že budu knihu doporučovat zejména zájemcům o toto téma, tedy o SZ. Nicméně po přečtení celé knihy mohu s jistotou říci, že knihu bych naopak doporučil co největší části lidí, kteří si na SZ udělali nějaký názor, stejně jako těm, jichž se toto téma ještě nedotklo. Pokud k celému tématu přidáme ještě další dvě pojednání s názvy „Výchova lidského rodu“ a „O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů“, která se navzájem moc pěkně doplňují, dostaneme dílo, po jehož přečtení můžu zvolat stejně jako recenzent v židovském Maskilu: Lessing na Hrad!

Nutno říci, že se občas najde nějaký člověk, který zpochybní tu a tam překlad nějakého díla. Pokud by někdo měl znalosti německého jazyka na dané úrovni a chtěl by tak činit i v překladu, který připravila Ruth J. Weiniger, může si klidně přečíst všechny texty v originálním znění, neboť kniha samotná je psána v obou jazycích.

Nutno ještě dodat, že jakožto jedinec, jenž si prošel vzdělávacím soukolím našeho vysokého školství, mám tendenci si v textu označovat ty důležité pasáže, ovšem jako bývalý zaměstnanec jedné velké knihovny tak nečiním barevnou tužkou ale papírky. Chtěl jsem tak pro své čtenáře vypíchnout několik citátů a úryvků či myšlenek autora, jenže po dočtení knihy jsem zjistil, že kniha díky papírkům vyčuhujícím na každé straně změnila svůj formát minimálně na A4. Tím chci dokázat, že nejde najít „ty správné špeky“, neboť kniha je jich plná a každá strana si zaslouží svou záložku.

Pojďme se detailněji podívat, co by čtenáře mohlo zaujmout na oněch třech úvahách.

Výchova lidského rodu

Přiznám se, že když jsem si nadpis přečetl poprvé, nevěděl jsem, kam bych měl předběžně zařadit obsah. Zprvu se mi zdálo, že asi nejpříhodnější bude se domnívat, že text vypráví o jakémsi morálním a vývojovém procesu člověka, k čemuž mě vedla myšlenka, která uzrála právě tou shlédnutou scénkou. Kupodivu jsem nebyl ani tak daleko od pravdy. Snad jen s tím rozdílem, že se zde nebere vztah „člověk učitel – člověk žák“, ale de fakto se tu rozebírá sama výchova lidstva, kterou nám určil Bůh, jakožto manifestace nejvyššího principu, jenž se nám zobrazuje na pozadí biblických i historických příběhů.
Sto naprosto dokonale filosoficky uvedených myšlenek nás nejprve odkazuje na podstatu lidského bytí, aby nám pak ukázalo cestu, kterou se má lidstvo ubírat (a kterou se ubírá). Posléze se řeší otázka nepochopení jistých událostí a faktů, aby autor nakonec sám zformuloval několik tezí, které objasňují názor, proč tomu tak je. Dostává se tak na témata jako: jediný Bůh, nesmrtelnost duše či desatera jako prvozákonního textu a jeho chápání v současnosti. Zároveň autor polemizuje nad jeho správností a nutností pro vývoj člověka.
Bůh je zde představován jako moudrý pedagog, který svěřil lidem učebnici prvouky, ale zároveň lidstvo vychovává metodou trestů a odměn.
Nutno říci, že autor se zde „obouvá“ i do tak klasických příběhů jako je zmrtvýchvstání Ježíše Krista, či ukazuje na důvody, proč se jistý národ nazývá tím vyvoleným a zároveň poukazuje na existenci národů více vyspělých.
Je důležité říci, že i lidé, kteří se považují za ateisty – míněno ti, kdož věří tomu, že nevěří v Boha – najdou v knize úžasnou filosofii, srovnatelnou s antickou moudrostí. Každý ze sta paragrafů je zde hoden svého místa v lidské mysli a kdyby nad každým člověk jen jediný den meditoval, věřím, že by se mnohé změnilo.

Přeci jen si dovolím ukázat čtenářům malý úryvek z této části knihy:

„68) A co je teď nejdůležitější: – Střez se, nadanější jedinče, jenž přešlapuješ a žhneš na posledním listě této prvouky, střez se dát slabším spolužákům najevo, co tušíš, nebo už začínáš vidět.

90) …Blouznivec často velmi správně nahlíží do budoucnosti, ale neumí tuto budoucnost očekávat. Přeje si, aby se tato budoucnost urychlila a přeje si, aby se urychlila skrze něj. To, na co si příroda vyhrazuje celá tisíciletí, má dozrát v okamžiku jeho existence. Neboť co z toho má, když se to co považuje za lepší, nestane lepším ještě za jeho života? Že by přišel znovu? Věří, že přijde znovu? – Zvláštní, že toto blouznění už mezi blouznivci nechce přijít do módy.“

Na první část knihy navazuje, tedy dle mého názoru, část poslední, a to pojednání s názvem „O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů“.

Rád bych zde řekl, že text je poměrně krátký, přesto jsem nejednu pasáž četl několikrát, abych se ujistil, že plně chápu, co chtěl autor říci.
Lessingovo pojetí smyslů se zde více podobá pojetí živlovému než tomu klasickému. Smysly jsou pro Lessinga něčím více než jen abstraktním pojmem a přímo je váže s materií a tím tedy s prostředím kolem člověka.
Dvaadvacet tezí nám tu ukazuje velmi zajímavý pohled na to, jak je každý smysl spojen s jistou „pramasou“. Konkrétním příkladem je třeba světlo – zrak. Chvílemi až matematické vzorce se člověku objevují v mysli, když čte těch pár odstavců jen proto, aby si nakonec uvědomil, že vlastně celý svět kolem něj, nejenže se skládá z těchto vzorců, ale zároveň jej podle těchto vzorců posuzuje. Člověk je tak přirovnáván nepřímo i k vědeckému přístroji. Z toho nám vzniká myšlenka, že když existuje tolik různých homogenních pralátek, které dnes člověk již dokáže zkoumat na základě přístrojů ale ne na základě smyslů, musí existovat i možnosti, jak tyto látky zjistit přirozeněji. Autor zde uvádí příklady v magnetismu i elektřině, které dokážeme též za určitých okolností vnímat. Tyto nové poznávací metody nejsou dle autora vůbec ničím neobvyklým, neboť jich lze dosáhnout správnou kombinací smyslů stávajících. Uvádí zde také myšlenku, co by se stalo, kdyby se taková hranice posunula.

Osobně se domnívám, že se tato hranice již posunula tím, čemu dnes říkáme lidský pokrok. Jen na místo zbystřeného zraku máme čočky a vlnění různého typu zaznamenávají přístroje.

Lessing nám tak představuje člověk jako divocha, který se postupně vyvíjí a objevuje nové a nové možnosti poznávání světa, kterými je obdařen. Krásně tak tato úvaha navazuje na tu první, která nám ukazuje širší pohled na společnost, kdežto tato se zase zabývá jedincem.
Samozřejmě by se dalo napsat mnohem více, ale to už bych jen tupě papouškoval to, co jiný napsal, a to je přesně to, co autor knihy nechtěl.

Rozhodně je tato myšlenka dnes velmi aktuální vzhledem k různým New-age hnutím, která nám tvrdí de fakto podobnou tezi, ale s tím rozdílem, že chybí sebeuvědomění, což člověka ponechává v tom vývojovém stupni divocha, který žije zatím jen ve svém prostředí a odmítá hledat další možnosti svého sebenaplnění.

Jako poslední část (v knize uvedenou jako druhou) jsem si nechal tu nejobsáhlejší, a tím je kapitola Ernst a Falk s podtitulem Hovory pro zednáře.

Kdybych měl shrnout děj těchto rozhovorů, musel bych prostě napsat – Pan Ernst (nezednář) se setkává v lázeňském prostředí se svým přítelem panem Falkem, kterýžto již zednářem je, nebo spíše jak on sám říká „považuje se za něj“. Forma jednoduché rozpravy dvou přátel, kteří si ovšem dost často vyměňují své názory se dá opravdu považovat za ontologii svobodného zednářství, nebo alespoň autor ji tak chápal.

Abych neopakoval slova překladatelky rozhodl jsem se ukázat děj trochu jinak a nechat na případných zájemcích o knihu, aby si určitě pročetli postřehy jak překladatele tak vydavatele u každé části a lépe tak pochopili samotného autora i jeho dílo.

Ernst, jakožto nezednář, se nejprve dotazuje Falka na jeho členství v tomto uzavřeném spolku. Falk mu vysvětluje jeho osobní pojetí členství a zároveň poukazuje na fakt, že tím, že byl někdo přijat mezi tuto skupinu, není automaticky chápán jako člověk, který „ví všecko“. Dokládá to větou: „Protože mnozí přijímací sami nevědí, a ti nemnozí, kteří vědí, to říci nemohou.“

Falk velmi opatrně vysvětluje Ernstovi v prvopočátcích nejprve samotný účel SZ. Velmi hezky se nám tak kreslí model společnosti, jaký by za určitých okolností mohl skutečně fungovat a co více, který je v lidských silách přijmout. Zároveň ale vysvětluje nutnost společnost rozdělovat, aby mohla být sjednocena. Tato myšlenka, která se zprvu zdá protikladná je zde velmi pěkně popsána na základě člověk / stát.

Již na křtu knihy si všichni přítomní společně povzdechli na tím, jak je i dnes tato myšlenka platná a jak by se právě tato kniha a tento ideál vyjímal v knihovnách parlamentů.
Zároveň zde ale jsou diskutována témata, která se dotýkají nás všech, zasvěcených do problematiky SZ i nezasvěcených, neboť ukazují až snad utopickou společnost a roli jedince, který nepotřebuje vládu jinou než tu nad sebou samým.

Rozhovor je dále veden vždy s pauzou, aby čtenář a zároveň Ernst měli možnost o celé problematice přemýšlet. První dva rozhovory jsou tak v duchu objasňování účelu a navíc polemikou nad nutností SZ ve světě.

„Falk: Opravdu velmi si přát, aby v každém státu byli muži, které nezaslepuje občanská vznešenost a jimž se neprotiví občanská prostota. V jejich společnosti se vznešený rád sníží a prostý se směle povznese“.
„Ernst: Opravdu velmi si to přát!“

Třetí rozhovor však nabírá jiný ráz, a to ve chvíli, kdy Ernstova zvědavost překročí pouze obecnou úroveň zájmu a začne přemýšlet nad otázkou, že by i on sám zkusil „zaklepat“ a stát se součástí této společnosti. V tomto bodě Lessing začíná řešit otázku, kterou si musí položit každý z uchazečů, a to samotné propojení jedince s touto skupinou, jeho vlastní roli a hlavně skutečný důvod, proč by zrovna on sám měl takový krok učinit. Nutno říci, že jeho přítel jej v této myšlence nikam nestrká a nikam nenavádí, ačkoliv se to Ernstovi občas zdá.
Opět velmi hezky napsaná kapitola, kterou snad předčí už jen ty dvě poslední.

Je dobré na začátek čtvrtého a pátého rozhovoru říci, že samotný pisatel prvních tří rozhovorů byl požádán ve své době, aby další rozhovory již neuveřejnil. Stalo se tak, naštěstí se o tyto spisy podělil ještě předtím se svými přáteli a díky nim, máme dnes možnost nahlédnout pod pokličku toho tajemného kotle SZ. Osobně si nemyslím, že by cokoliv zde zapsáno mohlo způsobit SZ škodu a přikláním se k myšlence pana Falka, který nabádá k odtajnění některých kapitol a zároveň k objasnění některých skutečností.

Nakonec jsem se rozhodl z úcty ke svým přátelům z řad tohoto spolku a zároveň, abych tak trochu podnítil i zvědavost čtenáře, více se nerozepisovat o těchto hovorech a nechat každého ze zájemců o knihu, aby sám poodkryl tu roušku tajemna.

Snad jen mohu nakousnout, že přijdou na pořad dne otázky jako zklamání, překvapení, skutečný účel, skutečný význam pojmenování, rytíři templu, alchymisté, mágové… tím vším se zabývají rozhovory dvou přátel, v téže době již nejspíše zasvěcených SZ do vyšších stupňů.

Máme tak možnost všichni nakouknout do tajů SZ 17. století a položit si otázku, jestli i dnes nejsou tyto dotazy z řad hledajících, klepajících i členů stále aktuální.

Jen malá ukázka závěrem:

„Ernst: I ze zlatodějství?
Falk: I ze zlatodějství. Nesejde na tom, jestli je skutečně možné vyrábět zlato, nebo ne. Ale jsem přesvědčen, že rozumní lidé si přejí, aby to možné bylo, už kvůli zednářství si to přejí. Také první, ten nejlepší, jemuž se podaří objevit kámen mudrců, se v tu chvíli stane zednářem…
Ernst: A vyvolávači duchů?
Falk: O nich platí asi totéž – není možné aby duchové naslouchali hlasu jiného člověka než zednáře.“

Slovo závěrem

Původně jsem měl na mysli, pouze kratičkou recenzi s vlastním názorem na celé dílo, jenže po přečtení knihy se vám v mysli uchytí tolik a tolik myšlenek, že není možné je nějak shrnout do pár bodů, ale naopak rozpracovat v další a další myšlenky. Osobně jsem milovník antické literatury a má knihovna obsahuje poměrně slušnou kolekci filosofie a jsem velmi rád, že mezi ni mohu přidat i tuto knihu. Nenechte se však odradit, vy, kdož nemáte rádi sáhodlouhé úvahy, Gotthold Ephraim Lessing není autorem suché věty, ale uvádí příklady tolik blízké lidskému srdci a tak snadno pochopitelné mysli.

Věřím, že tato kniha potěší jak zájemce o SZ, tak členy tohoto řádu a stejně tak i ostatní, kteří mají snahu svého ducha posunout zase někam výš.

Petr Lunwer Bílek

Dne 24. června 2014, v den svátku narození Jana Křtitele, se konalo v prostorách kavárny Liberál slavnostní uvedení knihy G. E. Lessinga Tři filosofická pojednání (Výchova lidského rodu, Ernst a Falk – Hovory pro zednáře, O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů).

Knihu představila překladatelka a autorka úvodní studie Ruth J. Weiniger, o vztahu renesanční filosofie, hermetismu a zednářství promluvil doc. ThDr. Ivan O. Štampach, ukázku z díla Ernst a Falk přednesli Radek Beran a doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D.

Musím se přiznat, že autora jsem příliš neznal, ale hned z bravurně zahrané scénky, která zanechala ve všech lidech tu správnou zvědavost jsem se rozhodl, že si knihu musím opatřit. Proto jsem byl velmi potěšen, když jsem dostal výtisk k recenzi, za čoz ze srdce děkuji Zuzaně Zadrobílkové, jakožto i nakladatelství Trigon.

Knihu mám stále rozečtenou a tak bych vás, naše čtenáře, zatím rád navnadil ukázkou studie Ruth J. Weiniger, a doplnil to textem, který přednesl Doc. ThDr. Ivan Štampach a která také navozuje tu správnou dobu a atmosféru knihy. Hned jak bude recenze hotova, umístím ji na stránky www.occultusu.cz

Ruth J. Weiniger
TŘI FILOSOFICKÁ POJEDNÁNÍ G. E. LESSINGA: Ernst a Falk
(ukázka z průvodní studie)

Dialog Ernst a Falk(„Ernst undFalk“) považoval Lessing za „ontologii“ (míněno spíše jako podstatu než nauku o bytí) svobodného zednářství. (…) První dialog začíná Ernstovou zvědavou otázkou, zda je Falk opravdu zednářem, jak se o něm povídá. Během následujících hovorů se Ernst rozhodne stát zednářem, nedbaje toho, že Falk jej od vstupu do řádu spíše odrazuje. Čtvrtý rozhovor pak začíná Ernstovým zklamáním z nepříliš povznášející reality, s níž se v lóži setkal. V této části Lessing nemilosrdně pojmenovává a sarkasticky glosuje dění v lóžích, jak ho sám poznal.

Lessingova zkušenost se zednářstvím byla specifická. Poprvé se s ním setkal nejpozději koncem studií a od té doby se o ně průběžně zajímal. Zdá se, že přitom měl zvláštní ambici, totiž proniknout do jeho tajemství zvenku, vlastním rozumem, aniž by musel být zasvěcen. Zednářství vnímal, podobně jako další osvícenci, se smíšenými pocity: na jednu stranu většinou vítali jeho požadavek rovnosti všech lidí a náboženské tolerance, na druhou stranu mnoha z nich vadil důraz na tajemství, který byl v rozporu s požadavkem všeobecné přístupnosti poznatků.

Někdy počátkem léta 1767 mluvil Lessing o záměru napsat knihu o zednářském tajemství se svým nakladatelem a přítelem Johannem Joachimem Christophem Bodem (1731-1793), který byl nejen jedním z nejvýraznějších německých osvícenských překladatelů a nakladatelů, ale i výraznou postavou tehdejšího zednářství. Bode prý tehdy Lessingovi odpověděl: „Lessingu! Nerad bych byl vaším soupeřem v jakékoli vědě, ale v tomto víte tak málo, že by pro mne bylo lehké namířit proti vám své kopí.“[1]
Po tomto rozhovoru následovala někdy v příštích měsících Lessingova prosba k Bodemu, aby ho přijal do hamburské lóže Absolon, jejímž stoličním mistrem tehdy byl. Bode Lessinga údajně odmítl slovy: „Neznám muže, jehož bych měl za bratra raději než vás: Ale musím vás proto jednoduše odradit od toho, abyste se nechal přijmout, protože pokroky našeho systému jsou pro váš věk a váš ohnivý charakter příliš pomalé.“[2] Způsob, jímž Bode Lessingovi vstup do řádu vymlouval, vedle ke spekulacím, zda Bode není předobrazem Falka.Systémem, jehož pokroky jsou „příliš pomalé“ měla být konkrétně Striktní observance, založená baronem Karlem baronem Gotthelfem von Hundt (1772-1776) a považující se za nástupce Templářského řádu, zrušeného roku 1312. Baron von Hundt po léta tvrdil, že je ve styku s „Vyššími neznámými“, kteří jsou pokračovateli tajně přežívajícího templářského řádu a kteří ho tajně zasvětili do nejhlubších tajemství zednářství.

Nabízí se otázka, proč k tomuto odmítnutí došlo: Byla důvodem Lessingova dřívější provokativní věta? – Bauer[3] se domnívá, že důvodem bylo to, že Lessing ve svých spisech projevoval velkou nezávislost a dával najevo, že si ji hodlá udržet. Navíc, dávno před zaklepáním na dveře lóže se netajil tím, že o zednářství hodlá psát. Nedalo se tedy čekat, že bude ochoten za všech okolností dodržovat disciplínu Striktní observance: „Neboť buď by [Bode] musel slavnému spisovateli uzavřít vyšší stupně, jejichž systém tehdy zasáhl téměř do všech lóží; v takovém případě by ovšem vzbudil nedůvěru a zvědavost tohoto smělého ducha. Nebo by ho musel uvést do rytířských stupňů; a pak by jeho kritice nabídl látku, kterou chtěl chránit před nešetrným zacházením.“[4]

Zednářství v Německu se tehdy dělilo na několik vzájemně soupeřících systémů, z nichž nejvýraznější byly Striktní observance, k níž patřil Bode, a Zinnendorfský systém, pojmenovaný podle zakladatele Velké zemské lóže svobodných zednářů v Německu, Johanu hraběti Wilhelmu von Zinnendorf (1731-1782). Oba systémy se nějakým způsobem považovaly za dědice duchovního odkazu templářského řádu. To je důležité pro pochopení kontextu templářství-zednářství, s nímž Lessing v Ernstu a Falkovi pracuje.
Nakonec byl Lessing coby vážený hledající přijat 14. října 1771 do hamburské lóže „U tří zlatých růží“ (Zu den dreigoldenen Rosen), která patřila k Zinnendorfskému systému, k němuž se hlásili též Matthias Claudius, J. H. Voss a další. Práce vedl mistr lóže baron von Rosenberg,[5] v jehož domě se také celý rituál konal. Jak bývalo u zvláště vážených uchazečů zvykem, byl Lessing ještě téhož večera povýšen na tovaryše i pozdvižen do mistrovského stupně. Během několika hodin tedy prošel všechny tři stupně modrého zednářství a podle některých pramenů už nikdy do lóže nevstoupil. V lóžovém seznamu členů byl však jako řádný člen veden až do roku 1778, kdy vyšel Ernst a Falk a kdy se Lessing zároveň stal členem „přespolním”. Takto byl veden až do roku 1780, kdy vyšla druhá část Ernsta a Falka a Lessingovo jméno se již v seznamu přestalo objevovat.
Vzhledem k obsahu Ernsta a Falkase lze dohadovat, zda Lessing nebyl zasvěcen i do systému vyšších stupňů – ale zde zůstáváme jen u spekulací. Jeho narážky na práci na hrobech našich předků, které by měly být obklopeny plameny, ve čtvrtém rozhovoru patřily podle A. von Reitzensteina do Clermontského systému vyšších stupňů, odkud se údajně tyto symboly rozšířily do dalších systémů té doby. Naopak vydavatel Lessingových souborných spisů Kurt Wölfler v poznámce k textu Ernsta a Falka tvrdí, že jde o „symboly, které zná jen stoliční mistr“. Podle stejných zpráv byl iniciační večer jedinou Lessingovou lóžovou prací; přestože se zednářstvím dále zabýval, nikdy už prý do lóže nevstoupil.
Toto podání se však liší od Lessingova životopisuz pera jeho bratra Karla, v němž se uvádí, že Lessingovi byla při přijímání tato výjimka nabídnuta pod podmínkou, „že zatají pokračování svého Ernsta a Falka a zdrží se všech dalších výzkumů, nebo si je alespoň nechá pro sebe, aniž by o tom něco nechal vytisknout. Dodejme, že příliš miloval pravdu, aby na takovou podmínku přistoupil.“

Karl Lessing v bratrově životopise píše: „Tak postupoval obvyklým způsobem až k mistrovskému stupni (Zinnendorfský systém měl sedm stupňů), dále však už nedospěl; co se týče jeho samotného, za templáře se nikdy nepovažoval – ani za symbolického, natož za skutečného!“
Tady se nabízí otázka, jak to vlastně bylo: obě verze si tak příkře protiřečí, že se můžeme buď domnívat, že Lessing využil nabídky (pokud byla skutečně učiněna!) a slíbil nastávajícím bratřím něco, co krátce nato porušil, nebo že se mu tohoto privilegia dostalo, aniž by musel cokoli slibovat (byl dostatečně prominentní osobou).
Je jisté, že 3., mistrovského stupně dosáhl, protože roku 1775 je veden v seznamu lóže „U tří zlatých růží“ jako mistr. Roku 1777 je veden pod číslem 59. jako „přespolní“ (Auswärtiger) a jeho jméno ze seznamu mizí až roku 1780.

Po přijetí se von Rosenberg Lessinga údajně zeptal: „Nu, vidíte přece, že jsem vám říkal pravdu. Nenašel jste tu nic proti náboženství ani státu!“ Lessing prý odpověděl: „Ha! Chtěl bych, abych našel to, co by mi bylo milé!“[6] Podle jiné verze měl říci: „Ne, kdyby nebesa chtěla, abych u vás něco takového našel, tak bych u vás našel aspoň něco!“[7]
Bode později tvrdil, že se Lessing musel při iniciační ceremonii příšerně nudit. Toto tvrzení mohlo mít dobrý motiv: znamenalo by, že konkurenční Zinnendorfský systém není schopen uspokojit Lessingova velkého ducha, a zároveň by v sobě obsahovalo nevyslovené „já mu to říkal“. Sám se této slavnostní události účastnit nemohl, neboť příslušníci Zinnendorfského systému a Striktní observance se samozřejmě při pracích vzájemně nenavštěvovali.
Volba této obedience vedla k ochlazení vztahů se zednáři v Lessingově bydlišti, knížectví Braunschweig-Wolfenbüttel, kde jak již bylo řečeno, vládla Striktní observance. Zatímco dříve byl Lessing údajně v čilém styku s bratry obou směrů (aniž patrně věděl, kdo kam patří), nyní tomu bylo jinak. Je pravděpodobné, že Lessing s touto možností úplně nepočítal a že se v Ernstově zklamání odráží i tato zkušenost.

Zklamaný a roztrpčený Ernst se však od Falka dozvídá potěšující novinu: lóžový život a praxe nejsou zednářstvím jako takovým. Lóže se má k zednářství jako církev k víře a člověk může plnit ty nejvznešenější povinnosti zednářství, aniž by se nazýval zednářem. Zatímco současná podoba je nahodilá a nedokonalá, zednářství samo není ničím nahodilým a postradatelným, ale čímsi nezbytným, založeným na podstatě člověka a lidské společnosti. A jako takové existovalo vždycky.
Jinými slovy, zednářství je podle Lessinga antropologická konstanta, stejně jako rozumové poznání a náboženství. (…)Navzdory tomuto přinejmenším nejednoznačnému vztahu k zednářství se Lessing stal jeho emblematickou postavou. Například tři prsteny či kruhy (slovo Ring může znamenat obojí), odkazující na metaforu tří prstenů z Moudrého Nathana, se v pozici tří teček \ se staly jakousi šifrou, kterou můžeme najít na obálkách zednářských knih, stavbách, náhrobcích apod. Mohla znamenat jak přihlášení k zednářskému řádu, tak obecněji k programu náboženské tolerance a humanismu.
Lessingovo jméno proto nesla a nese řada lóží, např. ve 30. letech 20. století československá německojazyčná velkolóže „Lessing u tří prstenů“ (Lessingzu den dreiRingen), v Hamburku smíšená lóže „Lessing u brány světa“ (Lessingam Tor zurWelt), v Mnichově „Lessing u planoucí hvězdy“ (Lessingzumflammenden Stern).

Lessing mezi duchovními proudy

Doc. ThDr. Ivan Štampach

(Předneseno na uvedení publikace Gotthold Ephraim Lessing: Tři filosofická pojednání, Praha: Trigon, 2014; uvedení 24. 6. v kavárně Liberál v Praze).

Znovuzrození evropské tradice po polovině 15. století má dvě tváře. Renesance se vyznačuje pečlivou prací s prameny, odmítají se mínění předávaná na základě autority a nastupuje pozorování spolu s racionální analýzou, rodí se novověká věda. Vzniká rovněž pojetí lidské důstojnosti, objevuje se člověk, též v roli dobrodružného badatele a objevitele, který pak o tři desetiletí později podniká zámořské plavby a zahajuje novověk.

Je pozoruhodné, že ještě dlouho po tom, ve druhé polovině 16. století, se uvažování o přírodě označuje jako přírodní magie. Giordano Bruno upálený v posledním roce 16. století je pokládán na mučedníka vědy. Snad vůbec jako první pokládal vesmír za bezhraničný, považoval hvězdy za jiná slunce, předpokládal jiné planety a uvažoval o možnosti myslících bytostí na nich. Vše to však konal plně ponořen do hermetického paradigmatu.

Na samém začátku renesance, u kulturního zrodu novověku stojí překlad Hermovského souboru přineseného byzantskými platoniky do Florencie z řečtiny do latiny. Došlo k němu v Platónské akademii uzavřené v její původní podobě v Athénách r. 529 císařem Justiniánem I. jako poslední pohanská instituce v Římské říši. Po 932 letech ji ve Florencii obnovuje Marsiglio Ficino se svými žáky a kolegy z podnětu Cosima Mediciho a prvním počinem je překlad hermovských spisů.

Hermetismus se spojuje s takovými disciplínami jako je astrologie, alchymie, magie, kabala a tarot, pěstuje královské umění a posvátnou či tradiční vědu. Na území dnešního Německa jsou jeho reprezentanty teoretik a snad i praktik magie Cornelius Agrippa z Nettesheimu a Theofrastus von Hohenheim zvaný Paracelsus, alchymista a zároveň uznávaný zakladatel experimentální medicíny. Teprve jím se medicína odpoutala od antických autorit Hippokrata a Galéna. Tamtéž, konkrétně v blízkém saském sousedství vystoupil na základě mystického zážitku světla a jisté obeznámenosti se spirituální alchymií Jacob Boehme s theosofií a ve stejné době tam vycházejí rosikruckánské manifesty a Chymická svatba Christiana Rosenkreutze. Vznikající moderní věda se setkává s theosofií a rosikruciánským hnutím.

Tato dvě křídla renesance humanistická věda a hermetické tradiční vědění byla přistřižena kolem poloviny 16. století tridentským koncilem, ze kterého vzešel dnešní autoritativní, centralizovaný katolicismus. I reformační autority se (i když méně úspěšně) pokoušely stanovovat svobodnému lidskému duchu dráhu, po níž se směl pohybovat, například v podobě takřečené biblické ortodoxie. Barokní duchovní a kulturní regrese však v 18. století končí a v Lessingově době znovu navazuje na renesanci osvícenstvím.

Osvícenství má dvě tváře, stejně jako renesance. Je přísně vědecké, racionalistické a v posledních desetiletích 18. století se tento jeho proud realizuje s velkou silou u francouzských encyklopedistů a s nimi spřízněných duší. Byli to především Denis Diderot, Paul Heinrich Dietrich von Holbach, John Locke, Julien Offray de La Mettrie, Claude-Adrien Helvétius, Jean le Rond d’Alembert, předchůdci současného scientismu.

Bylo by však nespravedlivé vidět osvícenskou éru jen v tomto racionalistickém či empirickém, víceméně materialistickém směřování. Stejně tak do této doby patří další svobodní duchové: osobnosti jako theurg Jacques Martinez de Pasqually, jeho pokračovatel spíše mysticky laděný Louis Claude de Saint Martin a křesťanský osvícenec Ludovico Antonio Muratori. Ferdinand Maria von Baader hledal podněty pro sjednocení katolíků, pravoslavných a protestantů v hermetismu. K tomuto okruhu můžeme řadit u nás méně známého Kantova přítele Johanna Georga Hamanna zvaného mág severu. Jeho žák Johann Gottfried Herder, od něj převzal mimo jiné zájem o Jacoba Boehma. Herderovým mladším současníkem byl Johann Wolfgang Goethe. Oba posledně jmenovaní ukazují, že osvícenství a romantismus nemusí být protiklady a že mezi nimi je plynulý přechod.

Kam v této pestrosti osvícenské kultury řadit Lessinga? Sledujeme-li jeho důvěru v Rozum, který v procesu výchovy lidského rodu postupně přejímá iniciativu, řadili bychom ho spíše k osvícenským racionalistům. Podpořila by nás v tom ironie, již potkáváme v jeho spisech. Když si všímáme, jak pro něj svobodné zednářství je spíše stolní debatní společností, můžeme to připsat jeho špatné zkušenosti s těmi, kteří o sobě tvrdili, že jsou iniciovaní do dávné moudrosti stavitelů chrámů, a přitom se hašteřili o formality a bojovali o vliv. Podle všeho však na něj ani symbolika zednářského rituálu neudělala dojem.

Na druhé straně si můžeme všimnout jeho přesvědčení, že veškerý hmotný svět je až po nejmenší částečky oduševnělý. Můžeme si představit, jak by pokračovalo uprostřed věty přerušené a nikdy nedokončené pojednání O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů. V pasáži o znovuvtělování může volně navazovat na rané italské hermetiky. Na jeho pojetí stálého zdokonalování v následujících životech možná o nějakých 120 let později navazuje Rudolf Steiner.

Zdá se, že u Lessinga převažuje představa protikladu hmotných smyslů a rozumu jako eminentního projevu nesmrtelné duše. Úvaha o oduševnělé matérii a možnosti nových smyslů jakoby však vedla ke Goethovu vědeckému pojetí založenému na rozšířeném pojetí smyslovosti, k pojetí rozumu oživeného smysly a smyslů prosvětlených rozumem. Tak Goethe postupuje ve své teorii barev a při získávání vizí biologických pratvarů.

Tři Lessingovy texty nám zásluhou překladatelky Ruth Jochanan Weiniger, která je zároveň autorkou pečlivé úvodní studie zasazující dílo do souvislostí, a zásluhou nakladatelství Trigon mohou něco připomenout. Ty z nás, které svádí manipulativní racionalita a scientistická ideologie, Lessing upozorňuje na hlubší a širší možnosti lidské mysli. A ty z nás, kdo se možná příliš noříme do mystérií, upamatovává na to, že zdravá skepse, kritičnost a odstup udělají svět naší duše vzdušnějším a světelnějším.

Originální text je na blogu autora a to zde:

http://ivan-stampach.bloger.cz/Duch-a-soucasnost/Lessing-mezi-duchovnimi-proudy

[1] „Lessing! Ichmöchtenichtgern in irgendeinerWissenschaftIhrGegnerzusein, aberhierwissenSie so wenig, daßich es leichthabenwürde, meinenSpeergegenSieaufzunehmen.“
[2] „Ichwüßtekeinen Mann, den ichlieberzumBruderhätte, alsSie: aberichmuß es Ihnendeßwegenplatterdingsabrathen, sichaufnehmenzulassen, weildieFortschritte in unseremSystemzulangsamfürIhr Alter undfürIhrenfeurigen Charakter sind.“
[3] Bauer, Edgar. GottholdEphraimLessingalsOrdensbruder. In: ZweiOrdensskizzen. Leipzig: Eugen Grimm, 1881.
[4]Ibid., s. 5.
[5] V zednářské literatuře (AllgemeinesHandbuch der Freimaurerei aj.) bývá též uváděn jako „baron von Rosen“.
[6] „Ha! Ichwollte, ichhättedergleichengefunden, dassolltemirliebgewesensein!“
[7] „Wollte der Himmel, ichfändeetwas der Art, so fänd‘ ichdochetwas!“ Lessing, Karl Gotthelf. GottholdEphraimLessingsLeben. Berlin, 1795.