Petr “Lunwer“ Bílek

 

Stále jsem nemohl najít motivaci, až jsem vyhlédl do šedivé ulice na pražském Smíchově…Stíny a neumyté silnice, chodníky, tlačenice a netolerance lidí, jdoucí se sklopenou hlavou…také jsem tím mohl být…uvědomuji si, že mne od toho všeho dělí jen sklo, skrze které mohu sledovat jak se lidstvo honí za naplněním svých cílů, nebo se jen ve zklamání z nedostatku sil k takovému naplnění smutně plouží ulicemi.

Mohu a musím poděkovat všem bytostem, bohům a entitám, stejně jako přátelům a v neposlední řadě rodině za to, že človíček žijící první polovinu svého dosavadního života ve smogu města trpícím nezaměstnaností a – stejně jako v románu od Jeana Giona – otravujícím jeho obyvatelům mysl, dostal šanci svou dosavadní druhou polovinu života prožít ve venkovském prostředí „Zlatého potoka“ a započít studie v Praze.

Možná i z toho důvodu nejsem teď venku na té ulici, nečekám na taxi, nebo nenakupuji v obchodě s oblečením, či nevysedávám v hospodě Marol…na druhé straně tohoto „magického“ skla, které odděluje svět „tam venku“, plný spěchu a pomíjivých požitků, leží „moudrost lidstva“ – jsem totiž v knihovně. Obklopen regály plných knih se cítím být chráněn proti venkovním konzumním vlivům, stejně jako prstenem Šalamounovým proti sirným výparům démonů. Přesto je ta bariéra tak tenká a její zborcení je jen otázka mého vlastního přesvědčení. Není nic snazšího než vyjít ven, otevřít dveře na opačné straně zaprášené ulice a zahodit tak potenciál, utopit svou sílu v opojení z alkoholu, v životě plném „omezených možností“. Je to stejná volba, jako ta, v níž laboruji každé ráno, jestli mám vstát, dát si studenou sprchu, nebo ještě chvilku ležet v teplé posteli…ale to už předbíhám posloupnost k první kapitole této knihy…

 

Kapitola první – na mém počátku nebylo slovo, ale čin.

První kapitola by měla logicky začínat tím prvním krokem. Dosti často se bere jako náš první krok do života prvotní nádech, prvotní křik, ale když se nad tím zamyslím, tak ten prvotní krok začíná už o devět měsíců dříve v myšlence dvou jiných lidí, z mého pohledu také jakýchsi „mágů“, kteří se chystají stejně jako rabi Lev[1] stvořit „Golema“. Pokud si někdo nyní myslí, že přirovnávám člověka ke Golemovi, tak mne špatně chápe, mluvím o tvůrčím procesu, o práci hmotných – mikrokosmických sil a nehmotných – sil makrokosmických.

Zde tedy nestačí jen uvést v průběh tvořící proces na základě chemie, víry, chtíče, vůle a možností, ale také odhodlání se k činu a schopnosti setrvat v okovech procesu, než je Golem skutečně schopen žít. Zde vidím odlišnosti chápání počátků všeho. První nádech je sice známkou prvotního instinktu dítěte, když opustí lůno opatrovnice, ale není prvotní známkou existence. Stejně tak se v astrálním světě projeví mnohem dříve zapálení svíce, než já vezmu vůbec do rukou sirku. Stejně tak „Bůh“ vyslyší prosby svého služebníka dříve, než je tazatel stačí vyslovit…

 

V čem tedy spočívá kouzlo počátku? Podle mého je to v okamžiku rozhodnutí se něčemu dát skutkovou podstatu, něco přetvořit vlastní silou. Tady navážu na svá slova v předmluvě. Pokud tedy každý čin začíná myšlenkou, je jasné, že naše myšlenky musí řídit činy. Toto není žádná světoborná myšlenka, ale názorná ukázka postupu mého myšlení, tj. nalezení příkladů, které mne ujistí o správnosti či chybě v teoriích. Ale zpět k myšlenkám. Naše myšlenky jsou podřízeny hned několika faktorům, ale jejich zrod stejně jako jejich následné použití má společného jmenovatele, a tím je vůle. Mám-li vůli ráno vstát a uvařit si kávu ještě před svítáním, mohu tak uzřít jev, který mohli sledovat všichni lidé od počátku lidstva, každá civilizace, každé dítě i stařec. Chci tím demonstrovat fakt, že východ slunce je nad-národnostní, nad-náboženský a nadčasový jev, který nás může přiblížit ke kořenům našeho národa, naší víry, či naší minulosti. Stačí k tomu jen tak málo…mít vůli vstát a shlédnout tento jev.

 

Dr. Gerard Encausse, znám spíše jako Papus, uvádí často jeden „magický“ rituál spojovaný právě s trénováním vůle. Jeho příklad mluví o době, kdy je tělo vyčerpáno na samé dno, kdy psychika člověka je zlomena a nic pro něj nemá smysl, tehdy, kdy má člověk chuť už jen zalehnout do peřin a ponořit se do sladkého zapomnění ve spánku, se má naopak obléci a vyrazit na půl hodiny dlouhou cestu kamkoliv s tím, že ještě ta samá cesta jej čeká zpět. Zdá se to být jako sebetýrání a z jistého hlediska to skutečně je, jenže právě to, že naleznete v sobě tuto vůli „jít“, z vás dělá člověka, který zvítězil nad pudy, tělem i myšlenkou (představovanou tisíci logickými argumenty, proč nejít) a to vše svázal svou vůlí. Aby bylo „kouzlo“ dokonáno, má se člověk po půl hodině chůze sehnout pro první kámen, který najde a ponechat si jej jako fetiš tohoto osobního rituálu. Tím si zároveň vytvoří „signaturu“ této vůle (počinu, skutku, odhodlání) a kdykoliv tento kámen „aktivuje“ může dojít stejných výsledků.

 

Položím zde poprvé otázku, kterou si budu pokládat celé toto dílo – Je toto magie?

Má odpověď zní ANO.

 

Cesta tří králů

Vždy jednou za čas nadejde doba, kdy by člověk měl zhodnotit své dosavadní úspěchy a prohřešky. V okultních studiích to platí dvojnásob. Tam, kde se klasické přecenění sil může stát rizikovou záležitostí se v okultismu stává taková chyba často fatální. Ptáte se jak to? Co by se mohlo stát? Pomineme-li absolutní neúspěch v dalším posunu badání, který je sice velmi nepříjemný ale nemá nijak tragické následky, tak nám zůstavují semínka duševních chorob, „strašidelné domy“, nesrovnalosti ve vidění či poruchy přijímání potravy a další, zcela fyzické jevy.

Právě proto by se měl každý mág naučit nastavovat si čas od času své zrcadlo, aby se přesvědčil, kým skutečně je, kým se stal a kam kráčí. I ten největší světec občas šlápne vedle, co teprve lidé, kteří si zahrávají se silami, které často převyšují jejich vlastní schopnosti.

V posledních měsících před novým pohanským rokem, jsem začal i já pociťovat jisté narušení svých schopností…no, řeknu to raději příměji, začal jsem mít pocit, že se mi to celé nějak začíná vymykat z otěží.

Určitě všichni znáte ten pocit, kdy jste zralí na „restart“. Kdy potřebujete čas na to, aby jste si všechno to, co vás trápí pořádně v klidu rozmysleli a aby jste si mohli udělat jasno, co že to vlastně od života chcete. Jako vždy se tu nabízí několik možností, kdy se do takové meditace ponořit. Od velkých oslav slunovratů, rovnodenností, či jiných vámi slavených svátků až po nov, úplněk či prostě jen pondělí.

Ovšem, pokud jste se někdy do něčeho pustili, tak víte, že taková „debordelizace“ nemá dlouhého trvání. Pomalu se začínají opět vkrádat špatné návyky a pomalu se vše vrací do starých kolejí a tak doufáte, že ten letošní Samhain či vánoce už najdete sílu říci si DOST a jet znovu podle toho co si přejete. Koupíte si jízdenku do nového vlaku svého života a rozjedete se  tím správným směrem. Pokud toto neznáte a vždy se vám daří takový rituál zvládnout a pokaždé se posunete tím správným směrem, pak vám ze srdce gratuluji.

I já jsme kdysi býval tímto „silným“ ale pak jsem jednoho parného dne slyšel svého kamaráda, výborného řemeslníka prodávající spolehlivé výrobky z kůže, kterak debatuje s jistou paní o kvalitě jeho výrobků. Tehdy šlo o to, že jakási paní se divila, proč jeho výrobky stojí třikrát tolik, co ty samé u zahraničních stánkařů u nich na trzích. On jí na to odpověděl památnou větu: „Jistěže stojí, to vy musíte vědět, však si tam tu levnou peněženku každý rok kupujete“.

Je to příklad naprosto mimo téma, ale přesto odpovídá našemu problému.

Můžete třebas každý samhain znovu a znovu obnovovat svou cestu, znovu a znovu se vracet do mantinelů…a nebo…nebo se podívat, jestli nejedou ještě jiné vlaky.

Když dovolíte, budu vyprávět svůj příběh, který vám všem snad něco dá, někomu možná návod, jak najít nové cesty a někdo se třeba zasměje hlouposti jednoho chlapce, který se toužil stát mužem a netušil, že se stane mágem…

 

O 13 let dříve…

A je to tu, můj velký večer, dnes se to stane, dnešního večera se pokusím provést rituál, který zapsal jeden člověk , jakýsi doktor v 19. století. Je mi už 16 let, jsem velký kluk, muž, který se nebojí a dobře jsem se připravil. Již pár let jsem navštěvoval knihovnu ve svém městě, je to rozlehlá budova, taková ta stará u které nevíte, jestli náhodou nespadne strop pod tíhou těch snad tunových lustrů. Byla zde čítárna, ale lidé v tomto městě moc nevyužívají pohostinnost tohoto místa…no vlastně vždy jsem měl pocit, že lidé ve městě, kde zemřel jeden z velkých mágů 16. století nemají vůbec zájem o nic jiného než o sebe. No jo, vnímal jsem to celé očima dítěte, které si připadá, že snědlo vejce, které snesla slepice krále Šalamouna. Ačkoliv jsem si většinu času nosil domu knihy převážně s fantasy tématikou, tenkrát jsem usedl ve studovně a prohlížel si očima regál s prapodivným nápisem – Okultismus, Magie, Astrologie.

Samosebou jsem věděl kam s tím, však jsem toho už mnoho přečetl o této tématice…třeba Pána prstenů, tam je magie spousta.

V regálu na mne kývala kniha s černým hřbetem. Páni, magická, černá kniha. Pustil jsem se do čtení…asi po desáté straně jsem se začal drobátko ztrácet. Autorovo příměry kočího, kočáru a koně mi moc smysl nedávaly, přesto jsem však pokračoval. Přes přípravné fáze jsem se dočetl až k obrazcům…Páne jo, celá okultní scéna mi ležela u nohou a já začal chápat uspořádání oratoře, magických obrazců pro evokace, viděl jsem na zdech viset ty divné přísady, křivule a v rohu stála magická hůl. Nebylo pochyb, musel jsem knihu vzít domu a tam jí pořádně prostudovat. Ještě jí předložit na pult a …ouha…proč na mne ta paní tak zírá, však už mi bylo patnáct, tak co, mám přístup do „dospělácké sekce“. Uf, nakonec jen mé obavy, knihu si nesu v batohu domů a vyrážím přes temný lesopark domů, těsně před zavírací dobou knihovny, jak bylo vždy mým zvykem.

Po roce studií knihy tedy nyní klečím před oltářem, který jsem si zhotovil přesně podle pokynů v knize, dokonce mám i svou magickou hůl. Na ní jsem patřičně hrdý, však jsem také strávil několik měsíců shánění magnetitu, až se našemu učiteli přírodopisu zželelo nebohého chlapce se zájmem o přírodní vědy a věnoval mi kus ze školní sbírky nerostů. Mám také svou rituální dýku. No není úplně ideální, ale jak píše autor knihy, v nouzi postačí i hřebík a tohle je alespoň …no…8x lepší. Mám snad vše připravené, rituál dle nákresu snad zvládnu, dokonce jsem i den držel půst a teď odříkám tu zvláštní formuli…jak jen je to tam psáno…confession? Co to asi může být? Aha, francouzský slovník pomohl. Takže tedy zpověď? No, asi ano…Začínám tedy neodborně drmolit tím „mrtvím jazykem co je psáno“ Confiteor omnipotent Deo…

Balím si své věci, blíží se půlnoc a cesta do starého rozbořeného kostela na této zapadlé vesničce je docela dlouhá. Snad vše stihnu. Naštěstí jsem si již vše připravil dříve a proto teď nemusím nic zařizovat na místě. Svíce jsou schované za rozbořeným oltářem, stará dlažba zametená a stará petlice rozhýbaná natolik aby se daly dveře přibouchnout. Nebýt toho faktu, že okenní vitráže jsou již dávno vysypané, staré lavice dávno spálené a dokonce i kostelní zvon zmizel, tak by se dalo říci, že kostel neztratil nic ze svého kouzla. Na dvoře kostela, hned za skřípavou brankou se rozléhá však jiný svět, svět starých předválečných hrobů, některých podle vzoru dávných hledačů pokladů otevřené a vykradené, jiných posetým divným písmem, připomínající němčinu. Co je nejděsuplnější na tomto prostru je však stará márnice. Ještě jsou zde vidět staré dřevěné máry, na který donedávna stávala i stará rakev. Jak se zdá tak vandalové však ulehčili i těm starým dřevěným nohou.

Slejzám ze žebříku našeho rozestavěného domu, jednou to bude moc krásné sídlo, dnes však to je jen směsice trámů, tašek a pórobetonu do jehož druhého patra lezu po žebříku, abych mohl spát už „ve svém“. Ještě nevzbudit našeho psa, začal by vyvádět, má moc rád naše společné večerní honičky po lese a po zdejších krajích, chtěl by mě doprovázet, ale dnes to nejde, dnes je to má cesta.

Je horko, noc je teplá tak, jak v přelomu červenci a srpna má být. Dnes je úplněk. K brance kostela nad vesnicí dorážím něco před půl dvanáctou. Musím říci, že takový strach jsem ještě neměl. Rezavá branka se rozestupuje jako kdysi před Mojžíšem moře a já vstupuji do zahrady zalité měsíčním světlem. Asi je to strašná romantika, nebo tak něco, ale já cítím jen jak mi požárech stéká studený pot a s dýkou nataženou před sebe se vrhám ke vratům kostela. Jsou zavřené, zevnitř. Ano, zabarikádoval jsem je zevnitř při přípravách dnes dopoledne, stále drží, to je pozitivní. Při jejich zavíraní jsem se trochu obával, aby nakonec nespadly, neboť panty držící ve zvětralém pískovci jakoby s každým pootočením žadonily o kulku z milosti.

Jakmile jsem prolezl rozbitými dveřmi a zatarasil za sebou ten jediný průchod, trochu jsem si oddychl. Musel jsem prolézt po kolenou a když jsem už měl hlavu ve vnitřku chrámu, chytila mne panika, že mne něco vytáhne ven, do té zářivé mlhy z měsíčního světla.

Usedl jsem na zbývající dlažbu, kdysi tak impozantního pomníku jedné víry. Některá její část je rozebraná. Tradovalo se, že němci při svém odchodu zde zakopaly poklad – jak už to tak v podobných kostelech bývá, ale před rokem jsem prolezli celý kostel, od jeho sklepení po půdu a nikde nic nezbylo, jen kostry mrtvých ptáků a podobné nepoužitelné záležitosti. Odechl jsem si zhluboka. Nebylo třeba zapalovat svíce, přesně jak jsem měl změřeno, luna v tento čas dopadala přesně do vnitřku chrámu a osvětlovala tak celou scenérii. Zvedl jsem se ze studené podlahy a dokráčel jsem až před pobořený oltář. Když jsem vzhlédl vzhůru, uviděl jsem tolik známí obrázek beránka ležícího na knize se sedmi pečetěmi. Vím, že to má být obraz ze Zjevení sv. Jana. Znal jsem samozřejmě význam toho obrazu a proto mne velmi uklidnilo, že Beránek zatím klidně na knize leží a nezačal ještě odlamovat žádnou z pečetí.

Když jsem se zeptal sám sebe, co na tom místě vlastně dělám, proč ačkoliv vzývám pohanská božstva jsem uzavřen v tomto odsvěceném kostele, proč nejsem venku na louce ale zde, mezi zdmi, a kam po desetiletí chodili lidé aby zde vzdávali úctu svému Bohu, nedokázal jsem si asi plně odpovědět. Něco mi prostě říkalo, že Luna, která září skrze prázdná gotická okna je mi Matkou a že její paprsky setkávající se s touto půdou vytvářejí přesně to prostředí, které si mohu přát pro tuto svou operaci. Poklekl jsem před oltářem a odříkal svou modlitbu, pečlivě napsanou na starém dopisním papíře. Byla to rozsáhlá báseň s názvem Dávným Bohům a každému z dávných bohů byla věnována její část, na svůj věk jsem stvořil docela hodnotné dílo, které mne bude provázet ještě mnoho let poté, tak jsem to alespoň tenkrát cítil.

Měsíc se na obloze posunul do druhého ze tří oken, čas neúprosně směřoval k půlnoci a tak bylo důležité začít kreslit kruh. Křída, kterou jsem si koupil pár dní předtím vypadala pouhým okem docela obyčejně. Když jsem však začal pomocí dřívka vraženého mezi dlaždice a špagátu kreslit kruh na staré dlaždice, jasně jsem cítil drobné rytina ve křídě samé, které naznačovali, že se nejedná jen o klasický váleček, ale že jeho povrch je zvráštěn glify, kterým jsem sám moc nerozuměl. První kruh je hotov, musel jsem uznat, že se docela povedl, teď trochu stáhnout provázek a udělat ještě jeden. A je to dvojitý kruh je dokreslen, teď přijdou ti podivné znaky, které dle všeho jsou jmény božími. Měl jsme použít klasickou latinu a ne ty šílené hebrejské znaky, čas mi utíkal, půlnoc skoro klepala na vrata kostela a já stále ještě pracoval. Zrychlil jsem tempo. Teď ještě do mezikruží vyskládat všechny ty předměty, hůlku, dýku, pentakl, kadidelnici, ohniště a sakra…na co jsem to zapomněl…no jasně, Já! Rychle jsem začal v batohu hrabat abych vytáhl to staré rozstříhané prostěradlo a svlékl se. Obcházím kruh a naposledy kontroluji jeho autentičnost. Ještě že je takové teplo, kdyby mě někdo viděl asi by se zalekl, vypadám jako strašidlo ze starých filmů, jen ty díry na oči my chybí. Vcházím do kruhu…rituál započíná.

Když pominu to občasné zakoktání a hledání slov, tak mohu snad říci, že se rituál vydařil. V průběhu jsem zapomněl na místo, čas i prostor a zcela se poddal tomu, co jsem vytvářel. To byly první řádky mé knihy, kterou jsem v tu chvíli začal psát, jen jsem si ještě neuvědomoval, co jsem všechno způsobil. Sedím stále v kruhu a naplňuje mne takový ten pocit dobře odvedené práce. Luna se posunula z jednoho okna k druhému. Dokonce už mě přešel i ten nepříjemné stín, který vznikal stěnou mezi okny. Jak je vidět, tak ani tříměsíční plánování někdy nestačí, když člověk nedokáže plně uvažovat a představit si všechny možné alternativy.

Svíce na zemi vytvořili po okraji kruhu sedm louží vosku a ty teď začínají tuhnout. Vzduchem už se nese doznívající vůně kadidla a nově se objevující vůně dohasínající svíčky. Kadidelničky už vychladla před pár minutami a železné ohniště ke spálení úmluvy už se dá také vzít rukou. Ještě se párkrát nadechnu a nechávám aby měsíční světlo dopadalo na celou mou tvář. Usmívám se, vím, že mé přání i závazky byly přijaty a mohu už jen očekávat co se bude dít dál. Teď je však třeba uklidit po sobě. Naštěstí vosk jde ze studených dlaždic poměrně dobře a křída se dá smísit s trochou toho prachu a zbytky omítky, válející se všude kolem. Během pár minut mám vše sbalené a kruh zmizel stejně jako poslední zbytky kadidla ve vzduchu. Ještě jednou jsem pohlédl nad oltář, na němž dohořívalo dvanáct svíček. Beránek stále klidně ležel na knize pod tlapky svíral vlajku s červeným křížem na bílém pozadí a žádná z pečetí nebyla ani trochu poškozená. Oddychl jsem si a poděkoval i jemu za to, že strážil celý tento ohňostroj výlevů, vůle a kdo ví čeho ještě. Svíčky na oltáři jsem nechal dohořet. Občas sem někdo z kolemjdoucích do lesa stejně nějakou přinese a tak se nebudou divit tomu co zde zůstalo, nebo alespoň ne tolik.Na starém, pobořeném kamenném oltáři nemohou svíčky v kalíšku nadělat žádnou paseku a i kdyby se vosk vylil, dopadne jen do směsi sutě a  prachu. Uklonil jsem se beránkovi, sebral ze země sbalený batoh a vydal se ke dveřím. Tak nějak jsem tušil, že venku není vše v pořádku už když jsem se blížil. Namísto abych opět prolezl dírou ve dveřích, rozhodl jsem se odebrat zbytek kamenné zárubně která držela dveře zavřené a otevřít vstupní bránu přímo.

Jen co jsme tak učinil, tak jsem jej spatřil. Ve stříbrném světle, seděl přímo před vchodem černý kocour a svýma pronikavýma očima na mne zíral. Znovu mne polil takový strach a už jsem málem zavrávoral. Jen jsem stačil zalapat po dechu, než jsem si uvědomil, že se vlastně nic neděje. Byl jsem však už plný adrenalinu a můj mozek pracoval naplno. Rozumějte, proti kočkám rozhodně nic nemám, ale tohle bylo něco opravdu jiného, byl to stín, stín a já tušil komu patří. Velmi jsem zalitoval toho, že jsem si dýku zabalil spolu s prostěradlem a hůlkou do batohu, který teď byl nasazený na zádech.

Kocour mne viditelně neohrožoval, neprskal, nemrskal ocasem, skoro jako by ani neexistoval.

Byl jsem paralyzovaný, chtěl jsem křičet, volat o pomoc, nebo udělat cokoliv, chtěl jsem zakřičet „kšá“, nebo tak něco a velmi jsem zalitoval, že jsem nevzal svého věrného psa s sebou, ten by ho prohnal…i když, čím více jsem byl hypnotizován těma černýma očima tím méně jsem věřil tomu, že by Rexík zde cokoliv zmohl.

Začal jsem přemýšlet…vzpomněl jsem si na větu, která stojí na první straně knihy Oběti ohňům, pojednávající o zoroastrijských modlitbách. Tento text je připisován samotnému Ahura Mazdovi a zní asi takto: Odvracejme stvůry jazykem.

Zadíval jsem se na to, co podle mě byla kočka.

„Zdravím tě, stíne svého pána.“ Kocour se ani nehnul. „Tvůj pán zde nemá žádnou moc a jestli neuposlechneš světlo, budu nucen tě poslat přímo do propasti“.

V žádném případě bych tím nepřesvědčil ani senilní regenty městského lazaretu, natož tak toto stvoření.

„Znovu opakuji…že pokud…“

Zatáhlo se, na nebi prošel stín mraku a mne i v tuto teplou noc polil velmi silný chlad, vyvedl se vítr a z kamenného zápraží se zvířil jemný prach, který zde po desetiletí vznikal. Kýchnul jsem, a znovu a do třetice. Když jsem zvedl hlavu, kocour už tam nebyl. Vyšel jsem před kostel a hledal kočku, která se nemohla tak rychle ztratit. Poslouchal jsem, zda ji neuslyším ve křoví nebo jak přeskakuje starou kamennou zídku.

Nic, kočka byla pryč a já jsem byl za to moc rád. Když jsem se otáčel na cestu domů, trochu jsem se bál, že tam kocour opět bude sedět, ale ne, nebyl tam a tak jsem rázným krokem vylezl až za bránu kostelního pozemku, kde už mne uvítala dlouhá tráva a staré ovocné stromy. Děkoval jsem velké Matce za to, že tak krásně září v této bezmračné noci a já tak mohl jít domu ve dvě ráno bez toho, aniž bych vzbuzoval pozornost tím, že bych svítil baterkou…a pak mi to došlo…bezmračná.

Jen s velkým ledovým kamenem za krkem jsem se pomalu otočil k obličejem k nebesům a hledal ten mrak, který mne vysvobodil z pohledu toho kočičáka. Nic…vymetené nebe a od obzoru k obzoru nebylo vůbec ani památky po nějakém mráčku. Zachvěl jsem se, asi jako člověk, který právě prožije to co já. Na šestnáctiletého kluka toho bylo dnešní noc až až. Když jsem dolezl po žebříku, zchodil jsem batoh z ramen a jak jsem byl oblečený, zalehl jsem na své spartakiádní lehátko a zavřel nad sebou spacák.

Když jsem se uklidnil…znovu jsem došel k díře, ve které později bude okno směřující na západ a naposledy pohlédl na Lunu. Uvědomil jsem si, že velká moc, vyžaduje velkou odpovědnost a hlavně odvahu, protože jinak může být krabičkou sirek v rukách nezkušeného dítěte. Nadechl jsem se, napil se čaje, který jsem měl v termosce a zapálil na oltáříku svíčku. O tři týdny později, když můj otec vylezl nahoru se podívat na krovy a zahlédl, jak jsem si vyzdobil svůj pokoj na mne začal křičet, že jestli mu chci pod střechou vyvolávat satana, tak že mi klidně ukáže jaké může peklo být. Nemohl jsem se ubránit pousmání, protože jsem moc dobře věděl, jaké peklo může být, jaký pocit strachu s sebou nese a jaké slabosti přináší ta vůně síry, nesená i v pohledu jedné kočky. To léto, když jsem se vracel do školy bylo vše jiné…Já byl jiný, svět kolem mě se proměnil a lidé? Ti začali být úplně jiní. Ten rok mi v listopadu bylo šestnáct let a já měl pocit, že jsem nejchytřejší, nejlepší a můžu dělat cokoliv…škoda že jsem tenkrát nevěděl to, co vím dnes, mohlo to být vše snazší.

 

Současnost

Do dýmky jsem si nacpal tabák a pořádně upěchoval dusítkem.

Znáte ty keci o tom, že svět není peříčko? Že je to drsné místo? Že je třeba bojovat? Ach ano…určitě znáte…bombardují nás tím ze všech stran. Na druhé straně jsou tu teze o tom, že svět je takový, jaký si ho uděláte, že to může být místo vašeho osobního ráje…

Hmm…moc mě tyhle teorie neoslovují, ale musím říci, že poslední týdny jsou pro mě velkým ponaučení. Měnící se příroda dává člověku tušit nové možnosti, ale jak je má najít, když je kolem tolik lákadel? Tolik stejných a ještě stejnějších věcí, poskytující nám překrásnou iluzi neměnné skutečnosti, imaginární pocit stálosti a bezpečí…

Kdysi jsem četl jednu knihu, je jedno jak se jmenovala, ale nejspíše jí budete znát. Je to o člověku, který se vydal do pouště. Opustil travnaté pláně a vydal se do krajiny kterou neznal. Alegorická cesta lidské duše, krásný příběh. Když se však sami máme rozhodnout, jestli jít dál tou měkkou pěšinou a nechat naše bolavá chodidla dopadat na rosou skropenou trávu, nebo „vyjít“ do pouště naší duše, je to boj…

Kdysi mi jedna osoba řekla, že nepřekročím svůj stín…v poušti našeho já, tento zákon neplatí. V poušti naší Duše leží to naše Slunce přímo nad hlavou…a tudíž my stojíme nad naším stínem. Tyčíme se nad ním  jako vítězové nad poraženým a můžeme vesele tvořit svůj vlastní osud.

Zní to hezky že…ale až když se postavíme na pomezí známého a neznámého, na dělící linii našeho starého a nového já, když jsme vystaveni tomu pokušení …pokušení? Ano…vlastně ano…je to pokušení zůstat stejní. Najít si tisíc důvodů proč je poušť nehostinná. Říci si, že nemám dost vody, nebo za chvilku bude vlastně oběd, nebo že dnes je moc hezky na to, abych se „týral“…však to známe.

Ty kroky bolí, pálí vás chodidla jak kráčíte tou pustinou, nikde tráva, jen pláň plná suchého a odumírajícího.

A když už vás nohy pálí, že nedokážete udělat další krok, když vaše kůže žhne tak, že se jí neodvážíte ani dotknout, když máte pocit že vaše oči musí okamžitě vyschnout a v těch prázdných důlkách se usadí ten všudypřítomný suchý prach…naposledy vzhlédněte a spatříte Slunce, kterak i v této zapomenuté pustině září. Podívejte se pod sebe, tam spatříte temnotu svého já, tam spatříte stín…svůj stín a Vy se nad ním tyčíte.

 

„A k tomu Vám dopomáhej Bůh“ tiše zašeptám do tmy a potáhnu ze své fajfky…

 

[1] Rabi Jehuda Leva ben Becalel (kol. 1525-1609)

 

Text i obrazové přílohy jsou chráněny autorským právem a autor si nepřeje aby byly bez jeho souhlasu dále jakkoliv využívány.